Právo: Inkluze – žádný bláznivý experiment

Publikujeme komentář Stanislava Štecha, náměstka ministryně školství, který vyšel 27. 2. v deníku Právo. Náměstek Štech v textu reaguje na vyjádření bývalého ministra školství Petra Fialy ohledně kritiky inkluze.

Předseda ODS Petr Fiala se v článku Inkluze je špatně připravená (Právo 26. 2.) z pochopitelných důvodů nevěnuje tomu, jak byly za jeho ministrování připraveny dokumenty, z nichž vyšel věcný záměr novely zákona zakotvující inkluzivní vzdělávání.

Cudně se nezmiňuje o skutečnosti, že on ani nikdo z nejvyššího vedení ministerstva školství v té době aktivně nejednali s Evropskou komisí (EK) a nevysvětlovali jí např. kvalitu našeho speciálního školství a nutnost zachovat tento sektor a umožnit vzdělávání v hlavním proudu jen těm žákům, u kterých je to podloženo odbornými argumenty.

Až po našem nástupu na ministerstvo jsem od vysokých úředníků EK začal slýchat věty typu „ale v minulosti s námi nikdy ministři ani jejich náměstci takto přímo nejednali, ani nám tyto skutečnosti nevysvětlovali“. A jak vystupovali poslanci ODS a sám poslanec Fiala, když se na přelomu let 2014– 2015 tato novela projednávala a schvalovala v Poslanecké sněmovně? Například tak, že se věnovali tomu, aby žáky s mentálním postižením nemohli diagnostikovat psychologové ve školství, ale psychiatři, a aby se tito odborníci spolu se speciálními pedagogy věnovali jen určování podpůrných opatření. Nikde ani zmínka, že je to celé „bláznivý experiment“.

Valachová to nevymyslela, jak mate veřejnost nejen poslanec Fiala, ale i další politici. Za ministryně Valachové se však novela s řadou legislativci nepředvídaných dopadů díky vyhláškám, které jsme v rekordním čase připravili, posunula do rozumné podoby.

Nevím, z čeho pan Fiala vychází, když tvrdí, že je to špatně připravené. Možná z Blesku. Mohu ho ujistit, že žádná vyhláška ani informační a vzdělávací kampaň za jeho ministrování nebyla takto intenzivní a podrobná.

Jeho otázky typu, „proč mají být v běžných školách všechny děti s lehkým mentálním postižením (LMP)“ i další, svědčí o jediném – měl by si přečíst aspoň stručného průvodce ke společnému vzdělávání na stránkách ministerstva.
Hned na str. 2 by zjistil, že možnosti, jak vzdělávat děti s LMP, jsou tři a do běžných škol rozhodně nemusejí všechny tyto děti. A tak by se dalo odpovídat i na další výtky. Třeba na údajné změny postoje ministryně. Stačí rozlišit mezi datem účinnosti novely a přechodným opatřením v podobě až dvouleté platnosti vyšetření a doporučení poradenského zařízení.

Velkou vlnu odporu veřejnosti lze vysvětlit nejen sociologicky současnou atmosférou odmítání těch odlišných.
Možná lze argumentovat i strachem z neznámého. Zcela jistě pak oprávněným naštváním učitelské obce z toho, jak až dosud byla zavalována často nesmyslnými reformami, nenaplněnými sliby o citelném přidání na platech a stále méně kompetentním řízením v situaci deregulovaného a decentralizovaného školství.

S takovými zkušenostmi ani nevnímá informace, že inkluze není plošná ani povinná, ani likvidující speciální školství, ani finančně zcela na vodě. A je naopak součástí programu prosazujícího důstojné finanční ocenění práce pedagogů.
Kritiku inkluze ale není nutné zjednodušovat vysvětlením, že se ti amatéři a neodborníci na MŠMT neradí s „odborníky z praxe a rozumnými politiky“.

Doporučení, aby naše postupy nebyly ideologicky motivované, ale odborně poučené, bereme. Po 35 letech praxe v pedagogické a školní psychologii a zkoumání inkluze nejen u nás, ale i v zahraničí si tedy ještě jednou zažádám o nějakou stáž.