Respekt – Multikulturní prostředí v kuchyni ano, ve škole ne?

ilustrační foto: Herald Post (CC BY-NC 2.0)

Publikujeme článek Anneke Hudalla, který vyšel v 41. čísle časopisu Respekt pod názvem Dopis z Berlína. Autorka v něm popisuje svoje rozhodování, do jaké školy přihlásit svého syna. Přečtěte si, s jakými problémy a otázkami se potýkají rodiče v německých školách a jak přistupují k jejich řešení. A jak k učení dětí z odlišného kulturního prostředí přistupují tamní učitelé. Autorka pracuje v německém Spolkovém sněmu.

Co se v dětství na multi-kulti škole naučíš, to ve stáří… 

„Hele, mami,“ říká můj syn během večeře. „Nemohli bychom taky někdy jet do Turecka?“ Říká to ve chvíli, kdy jsme právě ukončili spor o to, jestli se zdravá výživa může skládat jen a jen ze sladkého malinového jogurtu, či nikoli. A vnitřně jsem byla už připravená na spor o čištění zubů, který po večeři nutně následuje. „Turecko? No, proč ne?“ odpovídám tedy trošku rozptýleně. Teprve mnohem později si uvědomuji, co to můj syn vlastně řekl. A těším se! Protože jeho otázka znamená, že jsme se rozhodli správně: Od prvního září totiž našeho syna posíláme do té špatné školy hned za rohem.

Otázka, kam má dítě chodit do školy, v Berlíně vlastně žádnou otázkou není. Každé dítě automaticky patří ke stanovené spádové škole. V Kreuzbergu, tedy v městské části, kde bydlíme i my, však právě tento systém přináší problém: „Útěk z multi-kulti společnosti“ nebo „Jsme pokrytci“ – takovými titulky se konzervativní noviny pravidelně vysmívají kreuzbergským rodičům. Mnoho lidí se sem totiž přistěhuje, protože milují arabské, indické či korejské restaurace, obchody s orientálním nábytkem či malé turecké krámy s ovocem a zeleninou. Jakmile však děti dosáhnou hranice školního věku, přestávají být ti samí lidé z místní „pestré společnosti“ najednou tak nadšení.

„Naše dcerka se naučila číst zhruba o rok později než její kamarádka na jiné škole.“ Takhle například líčí kreuzbergští rodiče problémy, které vznikají, když počet dětí, které dostatečně neovládají němčinu, ve třídě překročí určitou hranici. Na některých místních školách činí podíl dětí, jejichž mateřský jazyk není němčina, až devadesát procent. A proto se mnoho rodičů skutečně rozhodne z kreuzbergských škol utéct – buď tím, že se přihlásí pod fiktivní adresou (u babičky či přátel), anebo tím, že se přestěhují do lepších částí města. A my? Co jsme udělali my?

Bylo by nepoctivé tvrdit, že jsem si žádné starosti nedělala. Naše spádová škola totiž až donedávna také patřila k těm, před kterými se všude varovalo: Mnoho imigrantských dětí, mnoho sociálně slabých rodin, rasistické násilí na školním dvoře. Proto jsem se na dlouho a trochu křečovitě přimkla k představě, že můj syn díky znalostem francouzštiny může chodit do německo-francouzské školy. Jenomže takové školy jsou v Berlíně jenom čtyři. A nechtěla jsem, aby se život šestiletého dítěte odehrával už jenom ve škole a v metru při neustálém dojíždění. Takže přece jen spádová škola se strašnou pověstí?

Abych to trošku zestručnila: Ta naše škola je mnohem lepší, než jsem čekala. Učitelé a vychovatelé se nad míru angažují. V suterénu budovy se nachází celé studio plné hudebních nástrojů. Uprostřed velké a pohodlné školní knihovny stojí obrovská dřevená loď, do které se děti mohou s knížkou nebo prostě jen tak schovat. Vychovatelé nabízejí aktivity na školní zahrádce, akrobacii, sport nebo sbor. A už dlouho před prvním školním dnem vedení školy pozvalo rodiče nových prvňáků, aby jim vysvětlilo, jak to dneska vůbec s učením se čtení a psaní funguje.
Jistě, podíl dětí, jejichž mateřský jazyk není němčina, je vysoký – ale žádné drama to nepředstavuje. Hlavním důvodem je, že za poslední léta ta „naše“ část Kreuzbergu prodělala velmi intenzivní gentrifikaci: Dnes tu žije mnohem více vysoce vzdělaných a dobře vydělávajících lidí než dříve, což má samozřejmě dopad i na složení tříd v místních školách. Poměr mezi sociálně slabšími a silnějšími rodinami je dnes mnohem vyváženější, než to bylo ještě nedávno. A zadruhé se za kategorií „dětí s cizím mateřským jazykem“ dnes už neskrývají jenom Turci či Arabové, nýbrž čím dále tím více i rodiny z USA, Francie či Španělska.

V naší škole se tedy střetává starý Berlín – Berlín gastarbeitrů, bídy a sociálních problémů – s novým, frčícím Berlínem, který neustále přitahuje chytré a kreativní lidi z celého světa. Je možné, že se můj syn na této škole naučí číst trošku později, než kdyby chodil jinam. V každém případě se tady ale naučí pár věcí, které se mu během života budou hodit mnohem více než písmena a formulky: bude si uvědomovat, že to, čemu říkáme „svět“ nebo „realita“, se může hodně lišit podle toho, odkud člověk pochází nebo v co věří. Bude zažívat, že z toho mohou vznikat konflikty – a že se tyto konflikty dají řešit jinak než násilím. A věřím, že také bude rozumět tomu, že právě odlišnost a různost lidí, společností a idejí je tím, co činí život docela zajímavým.

„Hele, mami,“ tvrdí můj syn již několik dnů, „umím taky turecky.“ Pak slavnostně prohlásí: „Merhaba“, vezme si ještě velkou porci malinového jogurtu – a já mu to nadšení nechci kazit. Proto mu nevysvětlím, že „merhaba“ turecky neznamená „Mehr haben“ (přidat si víc), nýbrž jenom „Guten Tag“ (dobrý den). Jenom se směju a těším se, co bude dál.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments