Romea.cz: Jan Husák – Společné vzdělávání je výzvou ke změně, která se musí odehrát v každém z nás

ilustrační foto by _paVan_ (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikumeme text Jana Husáka, který vyšel 5.4. na zpravodajském webu Romea.cz (ZDE). Autor se v něm vrací k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci D. H. a reflektuje debatu, která kolem něj u nás probíhala a probíhá v kontextu společného vzdělávání.

V souvislosti s rozsudkem Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci D. H. a ostatní proti ČR (2007), je možné zaregistrovat rozporuplné postoje lidí. Jedněmi je rozsudek veřejně zatracován, jinými obhajován.

Přestože je převážně oběma stranami sporu spojován se vznikem povinnosti zrušit zvláštní školy a vytvořit půdu pro společné vzdělávání, při seznámení se s tímto ojedinělým judikátem vidím podstatné sdělení v jeho interpretaci nepřímé diskriminace. Právě o ni je opřen základ průkazného oprávnění stěžovatelů a s ní je dobré vidět podstatu problému.

Stížnost nebyla primárně směřována na zrušení zvláštních či speciálních škol. Jakákoliv podobnost se slovem „zrušení“ v rozsudku uvedena není. Ba co více. Systém zvláštních škol v něm není zpochybňován. V předkládané novele školského zákona zpochybňována taktéž není.

Úvaha Velkého senátu se upínala spíše na podmínky, které stály v pozadí pro zařazení osmnácti stěžovatelů do tehdy zvláštních škol. Právě v těchto podmínkách spatřoval Velký senát rizika nepřímé diskriminace, jejíž průkaznost byla opřena o statistické údaje, která zastupují v rozsudku jednu z klíčových rolí, dokazující nepřímou diskriminaci.

Nadto dospěl Velký senát k závěru, že podobně jako v případech týkajících se zaměstnání nebo poskytování služeb není ani v oblasti vzdělání zapotřebí prokazovat existenci úmyslu diskriminovat na straně státních orgánů. Stát proto stál před dilematem přesvědčivými argumenty vyvrátit námitky stěžovatelů, což se mu nepovedlo. I z tohoto pohledu je zcela na místě připomenout, že základy nediskriminujícího vzdělávání měly být nastoleny před příslušným rozsudkem ve věci D. H. a ostatní proti ČR. Pokud by tomu tak bylo, měl by stát jistě lepší podmínky pro svou obhajobu.

Již před příslušným rozsudkem byla Česká republika vázána dodržováním a naplňováním ochrany před diskriminací, která reprezentuje stěžejní význam v dané věci. Například Výbor pro odstranění rasové diskriminace ve svých závěrech ze dne 30. března 1998 z posouzení zprávy předložené Českou republikou mimo jiné uvedl, že „neúměrný počet romských dětí je zařazován do zvláštních škol, což představuje faktickou rasovou segregaci.

Obdobnou kritiku můžeme vysledovat i ve Stanovisku Výboru regionů k usnesení Evropského parlamentu o ochraně menšin a politikách proti diskriminaci v rozšířené Evropě (2006/C 229/09), nebo v Usnesení Evropského parlamentu o sociálním začleňování v nových členských státech ze dne 9. 6. 2005 (2004/2210(INI)). Nelze se tedy tvářit, že by povinnosti pro Českou republiku neexistovaly před dobou příslušného rozsudku. Je zřejmé, že mezinárodní kodexy byly v případě vzdělávání porušovány před rozsudkem, ale i po něm.

Nediskriminující vzdělávání se předně stalo povinností státu, kterou si MŠMT navzdory silnému odporu uvědomuje. Je zároveň varovným signálem pro všechny, kdo by se snažil obcházet platné unijní, ale též vnitrostátní předpisy. Musí být varovným signálem i pro orgány státu (Kraje), které se závazným doporučením vyplývajícím z příslušného rozsudku brání.

Rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci D. H. a ostatní proti ČR není možné jednoduše spojovat s rušením škol či škodlivostí společného vzdělávání, ale spíše se změnou podmínek zaručujících vyšší ochranu před naplnění atributů nepřímé diskriminace, tj. i upřednostnění práva na společné vzdělávání.

Je logické, že s určitou pravděpodobností bude vždy existovat kritika společného vzdělávání, možná i proto, že je kritika lidem vlastnější než chvála. Přiznám se, že i já se občas nechávám strhnout do role pesimisty z různých obav, které však nesouvisejí tolik s budoucností, jako spíše s přítomností. Právě v přítomnosti se objevuje mnoho znalců budoucnosti, která je designována v duchu sebenaplňujícího se proroctví. Právě v něm ožívá obava z neúspěšnosti společného vzdělávání. Jestliže totiž dnes kritici definují neúspěch dětí jako cosi reálného, činí tak reálnějšími předpoklady jejich neúspěchu v budoucnosti.

Možná se pletu, když budu tvrdit, že společné vzdělávání je hlavně výzvou ke změně, která se předně musí odehrát v každém z nás. Pokud k takové změně nemáme odvahu, nebudeme nejspíše nikdy připraveni pochopit pravý smysl a cíl společného vzdělávání. Z tohoto pohledu je proto u rezistentně smýšlejících lidí zcela nadbytečná obava ze systémové nepřipravenosti nového pojetí vzdělávání. Nic nebude vzdělávání prospěšnější a nic nezvýší šance dětí víc než my sami.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments