Rozhlas.cz: Magistra nechci, mám start-up nebo směny za barem. Proč Češi končí studia před státnicemi?

ilustrační foto by Gettysburg College(CC BY-NC 2.0)

Publikujeme reportáž věnovanou tomu, proč mladí lidé nedokončují vysokoškolské studium, co jim v akademické sféře chybí a proč tak často odcházejí s desiluzí? Text Jonáše Zbořila vyšel na stránkách ČRo Radio Wave 23. 1. (ZDE), příspěvek si můžete přehrát ZDE.

Bez titulu dobrou práci nedostaneš, znají od rodičů. Čím dál více mladých lidí, alespoň to tvrdí tři roky stará statistika Ministerstva školství, však studium ukončuje předčasně. Radek se na London School of Economics ani nezapsal. Kristina opustila FAMU těsně před magisterskými státnicemi. Hana se před nástupem na Sorbonnu vrátila do rodného Brna. Čemu lidé obětují vysokoškolské tituly? Je vůbec pro generaci Y studium na vysoké ještě atraktivní? Každý z těchto pěti příběhů je trochu jiný.

V březnu loňského roku trávil Radek s kolegou Danem další dlouhý večer v X Portu, coworkingovém centru Vysoké školy ekonomické. Uprostřed debatování nad společným start-upem si zběžně zkontroloval e-mailovou schránku. Nová zpráva přišla od London School of Economics. Stálo v ní: Přijat.

Cvrčci místo London School of Economics

Radek na prestižní školu nenastoupil. A neobjevil se ani na zápisu studentů do Imperial College nebo Pařížské EHC, dvou dalších světoznámých univerzit, které o něj stály. „Bylo to pro mě těžké rozhodování. London School of Economics by mi zajistila kariéru v bankovnictví nebo čemkoli korporátním. Nakonec jsem ale zůstal v Praze a věnoval se své firmě. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí. Dostali jsme investici a můžeme dělat to, co jsem chtěl,“ říká dnes čtyřiadvacetiletý absolvent bakaláře z pražské Vysoké školy ekonomické, aktuálně pobývající v San Francisku, kde pracuje na svém start-upu.

K založení firmy Radka inspirovalo video ze série Ted Talk, v němž inženýrka Krista Donaldson představuje levný kolenní implantát. „To video mě donutilo zamyslet se nad tím, co chci vlastně dělat: mít firmu s globálním dopadem a věnovat jí všechen svůj čas,“ říká spoluvlastník start-upu vyrábějícího tyčinky ze cvrččího masa. Radkova firma hledá řešení, jak ulevit životnímu prostředí, které produkce kuřecího či hovězího masa zatěžuje. Naproti tomu výživné a na proteiny bohaté maso cvrčků by pro klima planety mohlo znamenat zásadní úlevu. Start-upu se po malých krůčkách daří popularizovat na Západě stále exotickou potravinu.

„Školu jsem vždycky bral jako prostředek k něčemu, čeho bych chtěl v budoucnu dosáhnout. Bral jsem ji jen jako jednu z možností,“ vysvětluje Radek svoje rozhodnutí nestudovat. Pět let času, které člověk investuje do bakaláře a magistra, se dá využít i jinak, myslí si. Přijetí do London School of Economics a dalších škol nakonec bral jen jako důkaz, že může pracovat sám na sobě. „Když mě přijali, vrátilo se mi zpátky moje úsilí. Hlavně jsem ale dostal pocit, že na to mám.“

Místo Sorbonny za barem

Radek nenastoupil na vysokou školu, protože si mezitím začínal plnit svůj sen. Hanin příběh je o dost pochmurnější. V Brně chodila na francouzsko-české gymnázium a doma to neměla jednoduché. „Můj strýc, který žil se mnou a matkou, začal mít problémy s alkoholem. Doma to bylo čím dál napjatější. Rozhodla jsem se, že raději odjedu do Francie.“ Na Lycée La Fontaine Du Vé o Hance nejdříve pochybovali. Když ale odmaturovala jako nejlepší z ročníku, profesoři ji začali přemlouvat, ať se zapíše na Sorbonnu. „Jenomže situace doma se vyhrotila. Strýc zemřel na následky dlouhodobého pití a mamce zůstaly dluhy.“ Kdyby matka dluhy po strýci nesplatila, přišla by o společný dům. Hana se vrátila, aby jí pomohla. „Místo Sorbonny jsem šla do brněnského baru na noční šichty,“ říká s trochu hořkým úsměvem.

„Na naší rodinné situaci se tehdy hodně podepsala Drábkova reforma na Ministerstvu práce a sociálních věcí spolu se systémem docházky nezaměstnaných zvaným Donez,“ vysvětluje Hana. „Krátce po strýcově smrti onemocněla babička Alzheimerovou chorobou a moje matka se rozhodla o ni postarat sama. Na ministerstvu tehdy vznikl chaos slučováním různých odborů a moje matka čekala přes rok na úřední schválení opatrovnictví. Kvůli náročné péči o nemocnou babičku nemohla vykonávat žádné zaměstnání a kvůli chybějícímu potvrzení o opatrovnictví nedostávala žádné příspěvky od státu, který jí naopak vyměřil dvacet hodin veřejně prospěšných prací týdně.“ Hanu přivedl příběh její rodiny k aktivismu, směny v restauracích a za barem střídalo spoluorganizování protestů proti zavedení školného i proti reformám tehdejšího ministra sociálních věcí Drábka. Dneska pracuje pro Český rozhlas a Jeden svět a vysoká už ji tolik nemrzí, v organizování demonstrací (proti genderové nerovnosti a fašismu) pokračuje.

Porque yo nos neccesitamos los créditos

Za barem skončil i Lumír z FAMU, který se právě chystá přerušit magisterské studium. „Jsem z Ostravy, po maturitě jsem si vymyslel, že půjdu studovat do Prahy. Od začátku mi mamka samoživitelka posílala sirotčí důchod, ten mi pokryl nájem. Na zbytek jsem si ale musel vydělávat za barem.“ Lumír často zavíral podnik v šest ráno a v deset pak rozespalý chodil na přednášky. O zkouškovém pak narážel na spoustu problémů. „Při klauzurách nebo státnicích musí být tvoje školní práce samozřejmě koncentrovanější, což se s tím barem kombinuje docela blbě.“ Nedávno vyměnil Lumír bar za práci v televizi. Naspí toho teď podstatně více, ale se svými školními výsledky pořád není spokojený. „Televize mě od školy odvádí ještě dál.“

Lumír se ocitl v paradoxní situaci. Aby mohl dosáhnout na prospěchové stipendium, musel by věnovat všechen čas škole. Zároveň potřebuje peníze – nejen na živobytí, ale i na lepší technické vybavení, třeba aby mohl své výtvory stříhat. Ve škole podle vlastních slov nakonec často odevzdává zmetky. „Víš, že bys potřeboval třikrát více času, ale odevzdat to musíš. Jinak ti hrozí prodlužování studia, a to bys musel platit školné,“ vysvětluje Lumír. Za chvíli se na baru, kde dříve pracoval, scházejí jeho kamarádi. Protože je uprostřed zkouškového, vyměňují si historky z učeben. Lumír pobaveně vypráví o zkoušce ze španělštiny. Svou profesorku tak pohoršil, až se ho ptala, proč si proboha vybral její předmět. „Porque yo nos neccesitamos los créditos,“ koktá Lumír.

Ani Kristina nedokončila FAMU, původně školu svých snů. „Na bakalářské studium jsem se dostala až podruhé. Byla jsem za to hrozně vděčná. Celé ty tři první roky jsem si nesmírně užila.“ Po bakaláři odjela na dvouměsíční stáž do Tel Avivu. Když se vrátila na navazujícího magistra, škola pro ni ztratila kouzlo. Místo toho, aby pracovala na celovečerním scénáři a věnovala se filmu, ztrácela čas se zbytečnými předměty. „Najednou vás štve, že musíte splnit němčinu a tělák. Nastanou takové kolize, až zjistíte, že tu školu vůbec nepotřebujete. Frašky typu studování druhého cizího jazyka mě štvaly. Jednoho dne jsem se sebrala, šla na studijní a ukončila to. Myslela jsem si, že z toho budu hotová. Nakonec jsem se cítila strašně svobodně a vůbec toho nelituju,“ přiznává Kristina, která se teď věnuje natáčení celovečerního snímku. Paradoxně FAMU opustila proto, aby se mohla plně věnovat filmu.

Nezůstat v akademické bublině

Matěj se před sedmi lety zapsal na studia filozofie a religionistiky na Karlově univerzitě. Školy záhy nechal. Ve studentské kavárně plné ustaraných mladých lidí, ponořených do učení, mluví nejdříve o deziluzi. Zažívá ji spousta studentů, myslí si Matěj. Doufají, že se po gymnáziu budou moci věnovat tomu, co je opravdu baví. A to se nemusí splnit. On ale školu opustil z jiných důvodů. Nechtěl uvíznout v bublině akademiků. „Jednotlivec, který přichází studovat, v životě nepozná jiné prostředí, než je škola. V šesti letech nastupuje na základní, pak na střední, na vysokou, kde zůstane, pokud učí. Když dělá obor, který má vypovídat o světě mimo, je to problém,“ říká Matěj.

Odtrženost akademického prostředí od světa mimo něj ještě prohlubuje proklamovaná apolitičnost českých vysokých škol. „Univerzity tu nepociťují zodpovědnost za nálady ve společnosti. Se školou jsem se rozžehnal těsně před Týdnem neklidu a boji proti ministru Dobešovi. Ta akce potvrdila to, co jsem si myslel. Univerzity sledovaly jen svoje zájmy. Všichni mlčeli, když se ta samá praxe uplatňovala v jiných sférách. To mi hrozně vadilo.“

Před nedávnem se přitom Matěj na vysokou školu vrátil. „Uzavřenost už necítím jako něco, co by mě ohrožovalo. Už jsem vykročil dostatečně razantně mimo školní prostředí, teď už mi to škola těžko vezme,“ říká Matěj, otec dvou dětí a novinář. Škola se pro něj stala jen další aktivitou. A možná proto začala být zase zajímavá.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments