Psychometrická praxe v Česku je na mizerné úrovni, stát negarantuje standardy. Nejvíc to odnášejí romské děti, říká psycholog

V USA, ale zřejmě i jinde, se pro identifikaci nadání a obecně inteligenční úrovně u dětí používají takzvané local norms – demograficky vázané normativní standardy. Jde o to, že se upravuje vzorek populace, na kterém se test standardizuje. Pracuje se s daty na úrovni vzdělávacího distriktu či dokonce konkrétní školy. Je to postavené na vědomí, že ani neverbální testy nejsou zcela neutrální a fér vůči dětem třeba hispánského nebo afroamerického původu. Když jsem na tuhle informaci narazila – právě ve vztahu k diagnostice nadání –, položila jsem si otázku, jestli nepřehlížíme nějaký problém i u nás. A nejen v souvislosti s nadáním. A teď tuto otázku kladu vám.

Co se psychometriky týče, můžu říct, že u nás věci v pořádku nejsou, a to je možná i slabé slovo. Problém se týká diagnostikování lehkého mentálního postižení neboli druhé strany spektra oproti nadání. Ví se, že u nás tuto diagnózu dostává neúměrné množství romských dětí, více než majoritní etnikum. Podle údajů MŠMT za školní rok 2024/2025 se ve školách a třídách pro žáky s postižením (tzv. speciálních) vzdělává celkem 14,6 procenta všech romských žáků, přestože Romové tvoří pouze 3,9 procenta všech žáků na základních školách v ČR. V programech pro žáky s lehkým mentálním postižením ale tvoří 30,4 procenta.

Jak si to vysvětlujete a co vše má na to vliv?

Těch faktorů je víc, pojďme to vzít popořádku. Romské dítě v předškolním věku se pohybuje v jiném prostředí – nejen jazykově, ale i kulturně – než děti z českých, neromských rodin. Výsledkem je velký rozdíl ve znalostech odrážející se ve školní vyspělosti, který se rokem dvěma v předškolním zařízení nevykompenzuje. Ve škole pak takové dítě může zaostávat, zažívá školní neúspěch. Zaostalost bývá často chybně interpretována jako intelektová nedostatečnost, a to nejen učiteli, ale i poradenskými zařízeními, a to zejména na základě rozšířené diagnostiky. Výsledek testů je do velké míry ovlivňován tím, jak jsou konstruovány a jak jsou normovány, ale nejen to. Jsou tu ještě „extratextové“ okolnosti. Z výzkumu testové situace například víme, že na dítě, ale i dospělého působí pozitivně, jestliže vyšetřující je stejného etnického či národnostního původu. Velkou roli může hrát i negativní motivace dítěte ze strany rodičů.

Tím myslíte, že dítě má k celé situaci odpor a nevyvine dostatečné úsilí?

Jistě, dokážu si velmi dobře představit, že do hry vstupuje nechuť se celého diagnostického procesu účastnit. Něco, co vychází z rodičů, ale dítě vnímá a přebírá. Celkový rámec diagnostiky mohou romské rodiny vnímat jako podezřelý a nepřátelský, mohou si myslet, že ten „gádžovskej týpek“, který testuje jejich dítě, jim nechce pomoct, spíš naopak. Nebo že nerozumí jejich potřebám. Může tam být inverzní motivace ve smyslu, že romským rodičům vyhovuje, aby dítě šlo do speciální školy, ke „svým“, a v tomto smyslu „naočkují“ i své dítě. „Hele, budou tě vyšetřovat, ale ty nechceš do tý normální školy, ty chceš do školy, kde je nás víc a kde tě nebudou šikanovat a nebudeš se muset tolik učit…“ To jsou spekulace, nicméně není jasné, zda skutečně nemají významný vliv na to, zda takové děti v testech uspějí, nebo naopak selžou. Vhodné adaptace testů by to mohly zmírnit.

V čem konkrétně se tedy na neutěšené situaci, která nás odlišuje od jiných zemí, podílí psychometrika?

Neexistuje romská, ale ani slovenská či ukrajinská jazyková verze testů pro českou populaci, neboli pokyny jsou dávány v jazyce, se kterým dítě není moc obeznámené. Jinde, například v Nizozemsku nebo v USA, se s tím dávno pracuje. Když má dítě v USA jako rodný jazyk španělštinu, bude jinak reagovat na test v angličtině a bude mít mírně horší výsledky i v případě stejné úrovně inteligence. K tomu se pak váže i problematika oněch lokálních či jinak demograficky adaptovaných norem, které jste zmiňovala. To je ještě větší problém.

Můžete být konkrétní, aby to pochopil i laik?

Testy je třeba nanormovat na populaci, které se týkají. V tomto případě na romskou, slovenskou, ukrajinskou či vietnamskou populaci (minoritu) v ČR. V USA to dělají tak, že vezmou vzorek hispanoamerických dětí a zkoumají odchylku v kognitivním výkonu oproti obecnému vzorku stavěnému na většinové populaci. Odfiltruje se tak lépe vliv socio-kulturně-ekonomického rodinného zázemí, které jinak testy zatěžuje, ale s fluidní inteligencí nesouvisí. Fluidní inteligence je – jednoduše řečeno – schopnost chápat nové věci v souvislostech, učit se a řešit problémy, a to nezávisle na předchozích znalostech.

Jaké testy se používají u nás? A mají zabudovaný tento korektiv?

U nás je dominantním poskytovatelem diagnostických testů společnost Hogrefe. Je například dodavatelem testů WISC (Wechslerova inteligenční škála pro děti, dnes WISC-V, pozn. red.). Česká odnož firmy je součástí širší mezinárodní skupiny Hogrefe Publishing Group. To je obří společnost působící na evropské úrovni. Cílem takové společnosti je samozřejmě vydělat co nejvíc peněz a dělat úpravy pro tak malý trh, jako je ten český, znamená celkem velké náklady navíc.

Foto: Jitka Polanská

Co je z žádoucích úprav tak nákladné? Přeložit test do romštiny asi není tak velký problém.

Není, a přesto se to nestalo. Nákladná je ale hlavně zmíněná standardizace testů, pro kterou potřebujete reprezentativní vzorek měřené populace. Test, který někdo vymyslel, je třeba dát pečlivě zvolenému vzorku dětí a podle toho vyhodnotit jeho účinnost a nastavit hodnotící kritéria. Přitom už jen podmínku náhodného výběru je dost těžké splnit. Když oslovíte rodiče s tím, že byste potřebovali otestovat jejich dítě za účelem standardizace testů inteligence, většina z nich vás pošle k šípku. Firma by musela rodiny hodně motivovat, a to by stálo velké peníze, nejspíše miliony korun. Dětí potřebujete do normativní studie stovky, lépe tisíce. Takže se to nedělá. Hlavním důvodem je nízká návratnost. Jak už jsem říkal, trh s testy v České republice je daleko menší než třeba ten americký.

Ale i kdyby se test standardizoval pořádně, na základě kvalitního vzorku, pořád by nebyl normován na romské dítě, je to tak?

Ano a dalo by se diskutovat o tom, nakolik je vůbec přiléhavý pro romskou a další menšiny. My ale o demografii vzorku, který byl použit na standardizaci aktuálních testů, nic nevíme, takže diskutovat není o čem. Soukromé společnosti nesdílí své datové soubory, ani anonymizovaně, aby s nimi vědecká komunita psychometriků mohla dále analyticky pracovat. Stát normativnost dat negarantuje.

WISC testy kritizuje i Liga lidských práv a Amnesty International, právě proto, že schopnosti dětí z odlišného kulturního a jazykového prostředí – jmenovitě romských dětí – neodrážejí dost přesně. 

První zřejmá věc je silná míra zastoupení verbální složky v tomto testu. Dítě zcela pravděpodobně může mít problém s porozuměním, který ale nesouvisí s fluidní inteligencí. Roli samozřejmě hraje i celá logistika testu, třeba i to, jak psycholog na dítě mluví. To už jsem také zmínil.

Verbální komponenty jsou víc vázané na krystalickou inteligenci, která se buduje na předchozích znalostech a zkušenostech, na rozdíl od inteligence fluidní, říkám to správně?

Ano. Testy cílí na to posuzovat v co největší míře inteligenci fluidní, ale ve skutečnosti vždy existuje určitý překryv, žádný test není zcela očištěný od komponentu souvisejícího s krystalickým aspektem inteligence. Když se dítě narodí vzdělaným rodičům, kteří si s ním povídají, kupují mu lego a další hračky rozvíjející jeho kognitivní výkon, bude na školu připravené jinak, než když přichází z prostředí, kde se tráví čas jinak a kde dostává jiné podněty rozvíjející jiné jeho kognitivní schopnosti. Přijít pak do školy, která je nastavená na zcela jinou typologii žáků, musí být pro takové dítě celkem bolestivý zážitek. Bude zaostávat a nejspíše zažívat velký stres. Nebude chtít do takové školy chodit. S vrozenou inteligencí to ale, opět zdůrazňuji, nutně tolik nesouvisí.

Dotknu se velmi citlivé věci, která myslím toleranci k nespravedlivému zacházení s romskými dětmi přispívá. Možná si hodně Čechů představuje, že v romské populaci je snížená inteligence častější, a to třeba vlivem užívání omamných látek. Co byste na to řekl, jako neurobiolog?

Není žádný biologický argument pro to, aby jakákoli populace – ve smyslu etnická skupina – měla nižší IQ než jiná. Tento vliv by se musel prokázat nějakým srovnávacím výzkumem a takový výzkum v ČR neexistuje, na rozdíl od zahraničí. Ale i kdybychom hypoteticky na tento argument přistoupili, větší výskyt drogové závislosti v romské populaci by čísla v žádném případě nemohl vychýlit tak disproporčně. Diagnostika lehkého mentálního postižení je disproporční, jak ukazují výše zmíněná data MŠMT.

Ráda bych se zastavila u sociokulturních vlivů na diagnostikování inteligence. To, že snížená schopnost porozumět jazyku může při testech být hendikep, se ví, ale rozšířená představa myslím je, že stačí test koncipovat neverbálně. Nebere se v úvahu, že problémem může být právě nízká obeznámenost s pravidly hry, s komunikací s určitými lidmi, prostředím školského zařízení, ale i nedůvěra, nekomfort či stres ze samotného vyšetření. Už jsme o tom mluvili výše, ale byla bych ráda, aby to nezapadlo.

Spíš než o inteligenci se mezi akademiky mluví o kognitivním výkonu, to je širší pojem, zahrnuje i paměť, exekutivní funkce, soustředění, zpracování informací. Pochopení významu různých dalších vlivů se v poslední době velmi tříbí, jen k nám to ještě moc nedošlo. Například si vybavuji jeden průzkum realizovaný v USA, ve kterém zkoumali kognitivní výkon lidí z rurálních oblastí a měst – a našli rozdíl. Je samozřejmě stále otevřená otázka, jak si vůbec inteligenci definujeme.

Do hry vstupují zvyky rodin i jejich hodnotová orientace. Romové mohou obecně klást menší důraz na formální vzdělávání, tím spíš, když jsou majoritní společnosti a jejím institucím odcizení. To ale opět se schopnostmi a vůlí daného dítěte nesouvisí, tedy ne přímo.

A také není irelevantní, že psychometrické testy vymysleli lidé jiné kulturní a hodnotové orientace, než jakou má romská komunita. Autorem WISC je například David Wechsler, americký psycholog z židovské rodiny původem z Rumunska. Židovská kultura je obecně hodně verbálně orientovaná, čtenářská gramotnost je vysoce ceněná a je na ni kladen velký důraz. Lze předpokládat, že to při konstrukci testů mohlo hrát nějakou roli, i když se jejich autor snažil o velkou vyváženost. Testy navíc vznikly již v roce 1939. Byly od té doby několikrát inovovány, ale i tak si myslím, že pochopení různých nežádoucích vlivů, „bias“, v psychometrice je nyní již vyspělejší. Česká diagnostická praxe, založená na těchto testech, výrazně za současným poznáním pokulhává, minimálně v adaptaci psychometrických dat škály WISC či WAIS (verze pro dospělé).

Systémově má za rovný přístup ke vzdělávání odpovědnost český stát. Pedagogicko-psychologické poradny, které diagnostiku provádějí, ale zřizují kraje. Obecně to vypadá tak, že i v této oblasti je výsledkem difuzní odpovědnost – nikdo se necítí přímo odpovědný.

V některých případech český stát jasně garantuje, že věci jsou, jak mají být. Ale v jiných ne, a toto je přesně ten případ. Vezměte si, jaký humbuk by nastal, kdyby lék nebyl náležitě prověřen ze strany Státního ústavu pro kontrolu léčiv a někomu by se něco stalo. Je opravdu zvláštní, že v tak citlivé oblasti, jako je psychometrika ve vztahu k diagnostice dětí, stát negarantuje náležitou podobu psychometrických nástrojů a diagnostiky obecně.

Jak to, že tato situace není předmětem otevřené kritiky ze strany psychologů, kteří s testy pracují? Asi nejste jediný, kdo si uvědomuje, že nejsou dostatečně kvalitní.

To určitě nejsem. Že normy při testování mají být sociokulturně adaptované, se učí již při studiu psychologie, a je to jasný standard z hlediska etických principů v psychometrii. Myslím, že jde o situaci, kdy každý tak trochu čeká, až to vyřeší někdo jiný. Proto hlavní vinu dávám státu, ne jednotlivým praktikům.

Jakou byste navrhl změnu, kdybyste mohl změnit cokoli?

Stát by měl být žalovatelný za to, že nepoužívá statisticky ověřené standardy pro vyhodnocení jakéhokoli psychologického vyšetření. Tady nejde jen o psychodiagnostiku romských dětí, problém je daleko širší. Většina testů, které používáme, nemá žádné české normy. Když vyšetřuji devadesátiletého pacienta, dostanu nějaký skór, ale nemám ho s čím porovnat, protože nemám žádný skór průměrného devadesátiletého člověka, žádný takový standard nemáme k dispozici, přitom víme, že šedesátiletý člověk se od devadesátiletého nebo třicetiletého neurologicky i psychologicky dost liší.

K zájmu o psychometrické normy vás dovedlo toto zjištění?

Ano. Logicky mě začalo zajímat, jak zjistím, jestli je daný člověk „v normě“ – tedy například v průměru jeho věkové skupiny –, nebo ne. Začal jsem se tím zabývat, zkoumat zahraniční a české normy, dělali jsme studie ke statistickým vyhodnocením testů, a to je důvod, proč se o tom teď bavíme.

Jak o tom mluvíte, tak to zní trochu strašidelně. Přitom dnešní člověk má sklon si myslet, že je vše jaksi vědecky ošetřeno, na vše máme přece data…

Je samozřejmě strašné, že pracujeme tímto způsobem, a tím mířím do vlastních řad. A že to zajímá tak málo lidí. Že to tolik profesionálů používá a je jim jedno, že jim vycházejí „hausnumera“, tím myslím, že pracují se statisticky nepodloženými daty. Oproti zahraničí je u nás úroveň v mnoha aspektech tristní.

Vrátím se k problematice nesprávné diagnostiky mentálního postižení u romských dětí. Jak by se mohlo pracovat na nápravě?

V první řadě by stát musel iniciovat zkvalitnění norem, kterými se vyhodnocují psychodiagnostické testy. Už to samo o sobě je velký úkol a mám pochybnosti, že by se udělal kvalitně. Kvalitně vyškolení sběrači dat by se museli vyslat do romské komunity a sesbírat dostatek údajů. Bylo by to velmi složité, ale neuvěřitelně užitečné. Na základě těchto dat by se vytvořil profil průměrného romského dítěte (v dané věkové kohortě) a ten by se porovnal s profilem českého neromského dítěte. Zkoumalo by se pak, jak si dané dítě stojí na škále vytvořené z údajů pouze romských dětí a jaká je odchylka ve vztahu k dětem českým. Tohle by otevíralo šanci na férovou korekci testů a celkově by to zřejmě do velké míry narovnalo defektní diagnostiku, kterou se na romské populaci dopouštíme evidentního bezpráví. Berte to jako můj subjektivní názor, ale stojím si za ním.