Školní poradenství v praxi: Tramvaj do stanice Integrace

Publikujeme text Kateřiny Bobrakové, matky dítěte s Aspergerovým syndromem a zároveň sociální pracovnice SPC APLA. Přečtěte si o jejích zkušenostech s výběrem školy pro svého syna. Text vyšel v časopise Školní poradenství v praxi, vydání 4/2016 (ZDE).

Tuto školu jsem navštívila jako první a je jako z pohádky. Je tu málo spádových dětí, takže berou i ty z jiných městských částí, na webu se chlubí účastí v inkluzivních programech a projektu Rodiče vítáni. Návštěvníkům dne otevřených dveří se věnuje sympatický pan zástupce téměř individuálně, dokonce pro nás nachystali sušenky a čaj. Hovor se točí kolem partnerského přístupu k dětem a moderních výukových metod matematiky. Dozvídám se, že čeština pro cizince je tu možná (jsme rusky mluvící rodina). I návštěvy vyšších tříd ve vybraných předmětech u nadaného žáka škola praktikuje. Zkrátka idylka – až do chvíle, kdy zmíním, že syn má PAS a bude integrovaný s asistentem pedagoga. Panu zástupci tuhne úsměv na rtech.

– Víte… tyto děti neodmítáme, vzděláváme je, ale ony nezvládají program. Odcházejí od nás do škol jiného typu. Samozřejmě přijďte k zápisu, ale…

Sušenky mi přestávají chutnat. Do této školy k zápisu nakonec nejdeme.

Další výběrová škola s malým počtem dětí ve třídách je nad očekávání vstřícná (možná proto, že opět zmiňuji synův nadprůměrný intelekt). S PAS zde prý má pedagogický sbor i osobní zkušenosti. Dlouho se bavím s paní ředitelkou, mám pocit, že jsme na jedné vlně. Domlouvám se s vedením na integraci v jedné z prvních tříd a slavnostně absolvujeme zápis. Tím víc mě překvapuje, když čtu výsledky. U našeho čísla je „nepřijat“ s poznámkou „kontaktovat vedení“. Pak mi telefonicky oznámí, že k zápisu přišlo další dítě s SVP a větším počtem bodů, dvě děti v integraci škola mít nemůže. I když poslouchám a nic nenamítám, paní zástupkyně trochu zvyšuje hlas:

– …nejen, že nemáme možnost integrovat dvě děti, ale nejsme škola, která běžně integruje, a ani tak nechceme působit!

Nezabývám se myšlenkou, proč pověst školy, která integruje, může vadit. Čekám na výsledky zápisu do třídy s alternativním programem v další škole. Ani tam jsme nepochodili, a tak syn nastoupil do jediné školy, kam ho přijali. Do spádové, kde jsme byli promluvit s vedením, podívat se do výuky a kde s námi také počítali předem. Až poté, co jsem začala obcházet školy, jsem zjistila, že ta „naše“ nejen, že zaměstnává asistenty pedagoga a integruje děti nejen s PAS (na stránkách to nemají), ale že je docela žádaná i mezi rodiči „běžných“ dětí.

Tímto chci poděkovat všem, díky komu syn již druhým rokem úspěšně zvládá školní docházku. V naší malé škole s rodinnou atmosférou doslova kvete. Svoji školu označuje za „nejlepší v České republice“. Spoustě věcí se tam naučil, je více sebevědomý, komunikuje s dětmi, pana učitele bere jako velkou autoritu. A to vše hlavně proto, že tam zkrátka všichni, s kým jsme přišli do styku, od pana ředitele po pana školníka a paní sekretářku, mají rádi děti a snaží se o individuální přístup nejen k integrovaným žákům. Jsem spokojená, že jsme zatím nemuseli řešit žádný větší problém (i když tam syn občas vyvádí), komunikace se školou funguje, jsou vstřícní a otevření. Samozřejmě není to úplná idylka, ale nejsme v pohádce. Sečteno a podtrženo, máme v podstatě štěstí.

Když přemýšlím o integraci dětí s PAS ve škole, vybaví se mi, jak jsem před lety cestovala po Praze hromadnou dopravou s kočárkem. Někdy má člověk štěstí – přijede nízkopodlažní tramvaj a je tam málo lidí, takže v klidu nastoupí i vystoupí. Někdy je třeba vynést kočárek po schodech, občas s pomocí spolucestujících. Stává se, že na plošině pro dva kočárky už jsou narvány tři, takže člověk má smůlu a musí počkat na další spoj. Většinou tedy dojedete k cíli, otázka je, za jak dlouho a jak moc bude ta cesta náročná.

Samozřejmě vždy budou ti, kdo jsou ochotni připlatit si za komfort, případně preferují zvláštní linku pro cestující se sníženou pohyblivostí.  Podstatou veřejné dopravy ale je, že každý, i maminka s kočárkem nebo občan na vozíku, by měl mít možnost dopravit se tam, kam potřebuje. Má na to právo a MHD je k tomu uzpůsobena.

S integrací je to v něčem podobné. Vždy budou rodiče, kteří mají důvody k tomu, aby nezařadili své dítě, ať již se SVP či ne, do hlavního vzdělávacího proudu. Ale pokud chtějí uplatnit své právo na integraci dle platné legislativy, je to pořád sázka na nejistotu.

Často to dopadne v podstatě dobře. Někdo se dostane na vytouženou nespádovou školu – což je v době, kdy školní docházku zahajují silné ročníky, spíš výjimka. Někdo má štěstí na spádovou školu, která to s dětmi s PAS umí. Případně je to první taková zkušenost, ale vedení ji bere jako výzvu a zajistí dítěti podmínky (zkušenosti mých kamarádek). Někdy ani není moc ochotné a jen plní povinnost dle zákona, ale snaží se a jakžtakž to funguje. Někdy stačí dobrá paní učitelka.

Někdo má  samozřejmě smůlu. Například další kamarádka. Tu spádová škola (klasická, se 30 dětmi ve třídě), ač je povinna dítě přijmout, uvítala sdělením, že „nejsou škola, která integruje“, a nabídla tištěný seznam okolních „škol, které integrují“, včetně speciálních, i když její syn nemá mentální handicap. Zda trvat na svém právu a dát dítě do školy, která se chová vůči němu vyloženě nepřátelsky, je diskutabilní. Tato rodina ustoupila. Na jinou běžnou školu se chlapec z kapacitních důvodů nedostal a nakonec „díky“ tomu, že má přidruženou řečovou vadu, se vzdělává v logopedické třídě na škole pro děti se sluchovým postižením.

Integrace dětí s PAS v ČR již nějakou dobu funguje. Legislativa integraci podporuje a chystaná změna by ji měla ještě usnadnit. Nemám ale iluze, že se něco v dohledné době zázračně změní. Byla bych ale ráda, kdyby to fungovalo alespoň jako v té tramvaji, protože jeden podstatný rozdíl tady přeci je.

Nástup rodiče s kočárkem, a zvlášť vozíčkáře trvá déle, zabírají ve vozidle moc místa. Miminka a batolata bývají hlučná. Přesto pomoci mamince s kočárkem a uvolnit plošinu pro invalidní vozík se považuje za slušnost. Pražská MHD nasazuje více nízkopodlažních spojů a staví výtahy ve stanicích metra, kde ještě nejsou. Neexistuje ale veřejná diskuze, zda tyto dvě kategorie cestujících do hromadné dopravy vůbec patří. Nikdo neřeší, proč má daňový poplatník cestou do práce tolerovat vedle sebe někoho, kdo zdržuje provoz, ruší, blokuje a ještě k tomu jede zadarmo a pobírá příspěvky. Nikdo nenamítá, že „mezi svými“ by se jim cestovalo lépe, přece „ostatní cestující jsou zlí a budou jim ubližovat“. Nikdo se neptá, proč se utrácí za výstavbu výtahů v pražském metru, proč se zkušení řidiči mají školit na nové vozy. Nakonec nikdo netvrdí, že toto vše je rozvrat systému, který přece léta perfektně fungoval bez těch vymožeností. Pokud si někdo něco takového myslí, nechává si ten názor pro sebe, neboť je v rozporu s dobrými mravy.

Stačí ale „rozkliknout“ jakoukoliv diskuzi u internetového článku o inkluzi, a dočtete se právě tyto argumenty. Většinový postoj ke vzdělávaní dětí s handicapem v běžné škole je odmítavý a často agresivní. Panuje ničím nepodložená představa, že integrované děti nutně rozkládají třídu, brzdí ostatní a snižují celkovou úroveň vzdělání v dané třídě.  Obavy a nejistota pedagogů ze společného vzdělávání plynou nejen ze strachu před novou zkušeností, nedostatku financí atd., ale i ze skutečnosti, že inkluze zkrátka není „in“.

Odmítavý postoj veřejnosti vychází jednak z nedostatku informací, jak by společné vzdělávání mělo vypadat, jednak z několika mylných přesvědčení. První je to, že povinnou školní docházku děti plní kvůli nabytí akademických dovedností, které jim pak zajistí životní úspěch – pokud si je ovšem osvojí. Další mylná představa je, že tyto znalosti se učí nejlépe v homogenní, „normalizované“ skupině poslouchajících dětí. A nakonec – že existuje pomyslné konečné množství informací, které mají být předány žákům, a o to více – že učitel musí dělit pozornost v každé hodině mezi všemi žáky rovným dílem. Nestandardní dítě podle těchto představ ukusuje z třídního vzdělávacího „koláče“ víc než ostatní a tím ostatní děti ochuzuje – přitom takto vzdělávací proces přeci nefunguje. A nakonec odpor vůči integraci plyne z toho, že většinová populace, zdá se, stále uznává jako hlavní hodnoty nikoliv schopnost svobodného rozhodnutí a vlastní hodnotu, ale poslušnost a bezproblémovost.

Cíle Rámcového vzdělávacího programu základního vzdělání přitom znějí úplně jinak – cituji částečně RVP ZV, část C, b. 3.2.:

  • rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých

 

  • připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti

 

  • vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání a v prožívání životních situací; rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě

 

  • vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi

 

  • pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti v souladu s reálnými možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci

 

Děti chodí do školy proto, aby tam byly spolu a každý se něco naučil – i tomu, že každý jsme jiný a každý má svoji hodnotu. Stejně jako veřejná doprava existuje proto, aby každý dojel, kam potřebuje, nejen aby výdělečně činní se dostali do práce. Integrace začne fungovat, až se změní dosavadní pohled veřejnosti na to, co je základní vzdělávání a jaké jsou jeho cíle, proč vlastně posíláme děti do školy. Tehdy se přestaneme ptát, zda dítě s PAS do běžné školy patří a zda ji zvládne, a místo toho si položíme dotaz, co konkrétně máme udělat, aby v ní obstálo.

Desatero rodiče budoucího školáka s PAS

  1. Zamyslete se nad tím, kam nastoupí vaše dítě, s předstihem – minimálně rok před nástupem (v 5 letech dítěte). Začněte prozkoumávat okolní školy, hlavně tu spádovou. Poznamenejte si dny otevřených dveří. Vyhledejte a kontaktujte školské poradenské zařízení (SPC), objednejte se na konzultaci. Domluvte se na další spolupráci a také na termínech, kdy musí dítě projít vyšetřením tak, aby SPC stihlo vystavit všechna doporučení včas.
  2. Pokud máte jen podezření na PAS, je nejvyšší čas dokončit diagnostiku.
  3. Informujte se včas, jaká máte práva a povinnosti (viz např. školský zákon, stránky asistentpedagoga.cz, www.rodičezainkluzi.cz atd.). Např. spádová škola má povinnost přijmout Vaše dítě a zajistit potřebné podmínky ke vzdělávání v souladu s doporučením SPC. Vy naopak nemusíte navštěvovat SPC ani sdělovat škole diagnózu, pokud nechcete. Jestliže však nemá dítě oficiální vyjádření SPC, škola ho nemůže vést jako integrovaného a nemusí k němu takto přistupovat. I když je samozřejmě sympatické, kdy je škola schopna individuálního přístupu nehledě na to, zda to či ono dítě má „papír z poradny“.
  4. Odklad – ano nebo ne? Traduje se, že dětem s PAS odklad obecně prospívá, a SPC doporučení k odkladu vystavují víceméně bez problémů na základě psychologického vyšetření školní zralosti. I když dítě s PAS může být intelektově i vědomostně napřed, má často propad v sociálních dovednostech, grafomotorice, je emočně nevyzrálé. Na druhou stranu, nikdo neví, jak moc se tyto rozdíly oproti vrstevníkům srovnají za jeden rok. Pamatujte si, že rozhodnutí, zda využit doporučení k odkladu, je na Vás, a faktorů, které ho mohou ovlivnit, je víc než možný vývoj budoucího školáka.

(Z osobní zkušenosti: mému synovi – na svůj věk extrémně malému, hubenému, navíc narozenému v létě – byl odklad vysoce doporučován. Nakonec šel do první třídy bez odkladu hlavně proto, že se to nám zdálo jako nejmenší zlo. Školka, tedy speciální třída, už mu nic nedávala. Nultý ročník v žádné z vybraných škol nebyl. Takže dávat syna na rok do nového kolektivu ve školce nebo někam úplně pryč, aby se za rok musel zase adaptovat, mi přišlo zbytečné. Pokud bychom neměli dobrý pocit ze školy, kam nastupoval, využili bychom odkladu k hledání dalších možností.)

Doporučení k odkladu nemusíte mít u zápisu, stačí ho dodat až do konce května – máte tedy dost času na přemýšlení. Pokud jste rozhodnuti použít odkladu, můžete se dostavit k zápisu bez dítěte a nahlásit tuto skutečnost.

  1. Ujasněte si priority a zvažte své možnosti. Jste ochotni dojíždět nebo hledáte školu v pěší dostupnosti? Máte v okolí jen jednu školu nebo víc? Má některá z těchto škol přípravnou třídu? Máte možnost zaplatit si soukromou školu, jste ochotni uvažovat o škole tzv. alternativní? Jaký je Váš názor na integraci ve škole speciální (např. pro děti se zrakovou nebo logopedickou vadou), kde se vzdělává podle programu běžné školy? Jak moc je pro Vás důležité materiální vybavenost školy (moderní tělocvična, hřiště, interaktivní tabule…)? Má mít škola zkušenosti s integrací? Nemusí to být výhoda hlavně v případě, že má zkušenosti ojedinělé a automaticky je aplikuje na všechny děti s PAS, ať se jedná o zkušenosti dobré nebo špatné. Pozor na výroky typu „Měli jsme tu autistu, vůbec to nefungovalo“ nebo „Měli jsme tu takové dítě, krásně to zvládl, asistenta nepotřebujeme, všechno víme“.
  2. Konfrontujte priority s možnostmi. Snem snad každého rodiče je třída o 15 dětech v moderní a vstřícné státní škole hned za rohem, ale je to spíš luxus než realita. Vytipujte si několik schůdných variant a dle možností je konzultujte s SPC.
  3. Navštivte vytipované školy osobně a promluvte s vedením. Soustřeďte se na to, zda jsou vstřícní, ochotní a konstruktivní, jestli berou rodiče jako partnera a děti jako rovnocenné lidské bytosti. Ptejte se na prevenci šikany. I když nemáte povinnost diagnózu sdělovat, je žádoucí probrat skutečnost, že se jedná o integrované dítě, před zápisem nebo při zápisu. Pokud to záměrně oznámíte až v září, když už se s tím může jen smířit, nejen to škole zkomplikuje výkaznictví a další formality. Taky např. nestihnou „vyběhat si“ asistenta. Není to zkrátka vhodný začátek dobrých vztahů a otevřené komunikace. Naopak férové jednání se vyplatí. Zmiňte spolupráci se SPC, nabídněte škole pomoc např. při hledání asistenta pedagoga.
  4. V dubnu probíhají zápisy do škol. Přijďte k zápisu, i když dítě bude mít odklad. Pokud si myslíte, že pro Vaše dítě bude čekání ve větším počtu dětí stresující, zkuste předem požádat školu o individuální termín. Absolvujte zápis i ve spádové škole – pro případ, že nikam jinam nebude přijato. Pokud se totiž nedostavíte k zápisu v řádném termínu, zpětně Vás nemusejí z kapacitních důvodů vzít.
  5. Žádost o IVP (individuální vzdělávací plán) podává rodič do konce září ve volné formě. Je třeba mít doporučení ke vzdělávání dle IVP z SPC. Škola bude taky potřebovat informaci, jak s dítětem pracovat, jaká konkrétní opatření mají udělat. Toto obsahuje zpráva ze speciálně pedagogického vyšetření v SPC. Domluvte se se školou na konzultaci IVP. Obsah musí podepsat rodič, takže měli byste mít možnost se k němu vyjádřit.
  6. Vaše dítě je přijato do vysněné školy, máte ve třídě asistenta pedagoga a vypracovaný funkční IVP? Máte důvod slavit, ale pamatujte si, že je to jen začátek. Do této školy bude Vaše dítě chodit minimálně pět let, ani s běžnými dětmi to nebývá úplně bez problémů. Nečekejte, až se něco stane. Sledujte dění ve škole, atmosféru ve třídě a stav svého malého školáka. Komunikujte s učiteli a připravte se, že nejednou budete muset použít vaše vyjednávací schopnosti, asertivitu, pevné nervy a selský rozum.
Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
4 years ago

Já si naopak velmi cením škol, které na rovinu řeknou rodiči, že oni nezvládají postižené dítě učit. je to zcela stejné, jako by vám operoval dítě lékař, který by skoro netušil, kam říznout. To už chápe každý.Ale že k výuce postižených žáků (teď hovořím především o těch se středním až těžkým zdravotním postižením, do čehož zahrnuji i LMP) nestačí pouhý vstřícný přístup, to nechápe hodně lidí. Bohužel. Především bohužel pro ty děti. Mantra, neustále omílaná některými lidmi, že stačí být vstřícný, hodný, chápavý a s podobnými vlastnostmi je příšerná. nestačí, nestačí, nestačí! Kolikrát to mám napsat. Když dostanete jako speciální… Více »

Lujda Mark
Lujda Mark
4 years ago

Mám nově ve třídě žáka s LMP, vstřícný a individuální přístup se snažíme uplatňovat, a to i přes nedostatek podpory materiální, metodické atd. Ale… Rozvrh hodin dle běžné třídy, tedy dominance naukových předmětů.. byť u tohoto žáka akcentujete nikoliv výkon, ale zaujetí, je pro něj obrovská zátěž. Maminka i on nešťastní, přestože všichni děláme co jde.

Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
4 years ago
Reply to  Lujda

Velmi vám děkuji za tento ne příliš ojedinělý názor, nebo spíš zkušenost. přesně stejné podněty mám i od jiných učitelů či rodičů. jenže těch se na inkluzi nikdo neptal a pokud se ozvali, byli za zpátečníky a xenofoby.