
Autor článku:
EDUin
Publikujeme text Kateřiny Bobrakové, matky dítěte s Aspergerovým syndromem a zároveň sociální pracovnice SPC APLA. Přečtěte si o jejích zkušenostech s výběrem školy pro svého syna. Text vyšel v časopise Školní poradenství v praxi, vydání 4/2016 (ZDE).
Tuto školu jsem navštívila jako první a je jako z pohádky. Je tu málo spádových dětí, takže berou i ty z jiných městských částí, na webu se chlubí účastí v inkluzivních programech a projektu Rodiče vítáni. Návštěvníkům dne otevřených dveří se věnuje sympatický pan zástupce téměř individuálně, dokonce pro nás nachystali sušenky a čaj. Hovor se točí kolem partnerského přístupu k dětem a moderních výukových metod matematiky. Dozvídám se, že čeština pro cizince je tu možná (jsme rusky mluvící rodina). I návštěvy vyšších tříd ve vybraných předmětech u nadaného žáka škola praktikuje. Zkrátka idylka – až do chvíle, kdy zmíním, že syn má PAS a bude integrovaný s asistentem pedagoga. Panu zástupci tuhne úsměv na rtech.
– Víte… tyto děti neodmítáme, vzděláváme je, ale ony nezvládají program. Odcházejí od nás do škol jiného typu. Samozřejmě přijďte k zápisu, ale…
Sušenky mi přestávají chutnat. Do této školy k zápisu nakonec nejdeme.
Další výběrová škola s malým počtem dětí ve třídách je nad očekávání vstřícná (možná proto, že opět zmiňuji synův nadprůměrný intelekt). S PAS zde prý má pedagogický sbor i osobní zkušenosti. Dlouho se bavím s paní ředitelkou, mám pocit, že jsme na jedné vlně. Domlouvám se s vedením na integraci v jedné z prvních tříd a slavnostně absolvujeme zápis. Tím víc mě překvapuje, když čtu výsledky. U našeho čísla je „nepřijat“ s poznámkou „kontaktovat vedení“. Pak mi telefonicky oznámí, že k zápisu přišlo další dítě s SVP a větším počtem bodů, dvě děti v integraci škola mít nemůže. I když poslouchám a nic nenamítám, paní zástupkyně trochu zvyšuje hlas:
– …nejen, že nemáme možnost integrovat dvě děti, ale nejsme škola, která běžně integruje, a ani tak nechceme působit!
Nezabývám se myšlenkou, proč pověst školy, která integruje, může vadit. Čekám na výsledky zápisu do třídy s alternativním programem v další škole. Ani tam jsme nepochodili, a tak syn nastoupil do jediné školy, kam ho přijali. Do spádové, kde jsme byli promluvit s vedením, podívat se do výuky a kde s námi také počítali předem. Až poté, co jsem začala obcházet školy, jsem zjistila, že ta „naše“ nejen, že zaměstnává asistenty pedagoga a integruje děti nejen s PAS (na stránkách to nemají), ale že je docela žádaná i mezi rodiči „běžných“ dětí.
Tímto chci poděkovat všem, díky komu syn již druhým rokem úspěšně zvládá školní docházku. V naší malé škole s rodinnou atmosférou doslova kvete. Svoji školu označuje za „nejlepší v České republice“. Spoustě věcí se tam naučil, je více sebevědomý, komunikuje s dětmi, pana učitele bere jako velkou autoritu. A to vše hlavně proto, že tam zkrátka všichni, s kým jsme přišli do styku, od pana ředitele po pana školníka a paní sekretářku, mají rádi děti a snaží se o individuální přístup nejen k integrovaným žákům. Jsem spokojená, že jsme zatím nemuseli řešit žádný větší problém (i když tam syn občas vyvádí), komunikace se školou funguje, jsou vstřícní a otevření. Samozřejmě není to úplná idylka, ale nejsme v pohádce. Sečteno a podtrženo, máme v podstatě štěstí.
Když přemýšlím o integraci dětí s PAS ve škole, vybaví se mi, jak jsem před lety cestovala po Praze hromadnou dopravou s kočárkem. Někdy má člověk štěstí – přijede nízkopodlažní tramvaj a je tam málo lidí, takže v klidu nastoupí i vystoupí. Někdy je třeba vynést kočárek po schodech, občas s pomocí spolucestujících. Stává se, že na plošině pro dva kočárky už jsou narvány tři, takže člověk má smůlu a musí počkat na další spoj. Většinou tedy dojedete k cíli, otázka je, za jak dlouho a jak moc bude ta cesta náročná.
Samozřejmě vždy budou ti, kdo jsou ochotni připlatit si za komfort, případně preferují zvláštní linku pro cestující se sníženou pohyblivostí. Podstatou veřejné dopravy ale je, že každý, i maminka s kočárkem nebo občan na vozíku, by měl mít možnost dopravit se tam, kam potřebuje. Má na to právo a MHD je k tomu uzpůsobena.
S integrací je to v něčem podobné. Vždy budou rodiče, kteří mají důvody k tomu, aby nezařadili své dítě, ať již se SVP či ne, do hlavního vzdělávacího proudu. Ale pokud chtějí uplatnit své právo na integraci dle platné legislativy, je to pořád sázka na nejistotu.
Často to dopadne v podstatě dobře. Někdo se dostane na vytouženou nespádovou školu – což je v době, kdy školní docházku zahajují silné ročníky, spíš výjimka. Někdo má štěstí na spádovou školu, která to s dětmi s PAS umí. Případně je to první taková zkušenost, ale vedení ji bere jako výzvu a zajistí dítěti podmínky (zkušenosti mých kamarádek). Někdy ani není moc ochotné a jen plní povinnost dle zákona, ale snaží se a jakžtakž to funguje. Někdy stačí dobrá paní učitelka.
Někdo má samozřejmě smůlu. Například další kamarádka. Tu spádová škola (klasická, se 30 dětmi ve třídě), ač je povinna dítě přijmout, uvítala sdělením, že „nejsou škola, která integruje“, a nabídla tištěný seznam okolních „škol, které integrují“, včetně speciálních, i když její syn nemá mentální handicap. Zda trvat na svém právu a dát dítě do školy, která se chová vůči němu vyloženě nepřátelsky, je diskutabilní. Tato rodina ustoupila. Na jinou běžnou školu se chlapec z kapacitních důvodů nedostal a nakonec „díky“ tomu, že má přidruženou řečovou vadu, se vzdělává v logopedické třídě na škole pro děti se sluchovým postižením.
Integrace dětí s PAS v ČR již nějakou dobu funguje. Legislativa integraci podporuje a chystaná změna by ji měla ještě usnadnit. Nemám ale iluze, že se něco v dohledné době zázračně změní. Byla bych ale ráda, kdyby to fungovalo alespoň jako v té tramvaji, protože jeden podstatný rozdíl tady přeci je.
Nástup rodiče s kočárkem, a zvlášť vozíčkáře trvá déle, zabírají ve vozidle moc místa. Miminka a batolata bývají hlučná. Přesto pomoci mamince s kočárkem a uvolnit plošinu pro invalidní vozík se považuje za slušnost. Pražská MHD nasazuje více nízkopodlažních spojů a staví výtahy ve stanicích metra, kde ještě nejsou. Neexistuje ale veřejná diskuze, zda tyto dvě kategorie cestujících do hromadné dopravy vůbec patří. Nikdo neřeší, proč má daňový poplatník cestou do práce tolerovat vedle sebe někoho, kdo zdržuje provoz, ruší, blokuje a ještě k tomu jede zadarmo a pobírá příspěvky. Nikdo nenamítá, že „mezi svými“ by se jim cestovalo lépe, přece „ostatní cestující jsou zlí a budou jim ubližovat“. Nikdo se neptá, proč se utrácí za výstavbu výtahů v pražském metru, proč se zkušení řidiči mají školit na nové vozy. Nakonec nikdo netvrdí, že toto vše je rozvrat systému, který přece léta perfektně fungoval bez těch vymožeností. Pokud si někdo něco takového myslí, nechává si ten názor pro sebe, neboť je v rozporu s dobrými mravy.
Stačí ale „rozkliknout“ jakoukoliv diskuzi u internetového článku o inkluzi, a dočtete se právě tyto argumenty. Většinový postoj ke vzdělávaní dětí s handicapem v běžné škole je odmítavý a často agresivní. Panuje ničím nepodložená představa, že integrované děti nutně rozkládají třídu, brzdí ostatní a snižují celkovou úroveň vzdělání v dané třídě. Obavy a nejistota pedagogů ze společného vzdělávání plynou nejen ze strachu před novou zkušeností, nedostatku financí atd., ale i ze skutečnosti, že inkluze zkrátka není „in“.
Odmítavý postoj veřejnosti vychází jednak z nedostatku informací, jak by společné vzdělávání mělo vypadat, jednak z několika mylných přesvědčení. První je to, že povinnou školní docházku děti plní kvůli nabytí akademických dovedností, které jim pak zajistí životní úspěch – pokud si je ovšem osvojí. Další mylná představa je, že tyto znalosti se učí nejlépe v homogenní, „normalizované“ skupině poslouchajících dětí. A nakonec – že existuje pomyslné konečné množství informací, které mají být předány žákům, a o to více – že učitel musí dělit pozornost v každé hodině mezi všemi žáky rovným dílem. Nestandardní dítě podle těchto představ ukusuje z třídního vzdělávacího „koláče“ víc než ostatní a tím ostatní děti ochuzuje – přitom takto vzdělávací proces přeci nefunguje. A nakonec odpor vůči integraci plyne z toho, že většinová populace, zdá se, stále uznává jako hlavní hodnoty nikoliv schopnost svobodného rozhodnutí a vlastní hodnotu, ale poslušnost a bezproblémovost.
Cíle Rámcového vzdělávacího programu základního vzdělání přitom znějí úplně jinak – cituji částečně RVP ZV, část C, b. 3.2.:
Děti chodí do školy proto, aby tam byly spolu a každý se něco naučil – i tomu, že každý jsme jiný a každý má svoji hodnotu. Stejně jako veřejná doprava existuje proto, aby každý dojel, kam potřebuje, nejen aby výdělečně činní se dostali do práce. Integrace začne fungovat, až se změní dosavadní pohled veřejnosti na to, co je základní vzdělávání a jaké jsou jeho cíle, proč vlastně posíláme děti do školy. Tehdy se přestaneme ptát, zda dítě s PAS do běžné školy patří a zda ji zvládne, a místo toho si položíme dotaz, co konkrétně máme udělat, aby v ní obstálo.
Desatero rodiče budoucího školáka s PAS
(Z osobní zkušenosti: mému synovi – na svůj věk extrémně malému, hubenému, navíc narozenému v létě – byl odklad vysoce doporučován. Nakonec šel do první třídy bez odkladu hlavně proto, že se to nám zdálo jako nejmenší zlo. Školka, tedy speciální třída, už mu nic nedávala. Nultý ročník v žádné z vybraných škol nebyl. Takže dávat syna na rok do nového kolektivu ve školce nebo někam úplně pryč, aby se za rok musel zase adaptovat, mi přišlo zbytečné. Pokud bychom neměli dobrý pocit ze školy, kam nastupoval, využili bychom odkladu k hledání dalších možností.)
Doporučení k odkladu nemusíte mít u zápisu, stačí ho dodat až do konce května – máte tedy dost času na přemýšlení. Pokud jste rozhodnuti použít odkladu, můžete se dostavit k zápisu bez dítěte a nahlásit tuto skutečnost.
Autor článku:
EDUin