Svět před pětadvaceti lety je pro dnešní studenty už „dávnověk“

Přinášíme rozhovor s Tomášem Chvátalem (TCH) a Lenkou Bauerovou (LB), učiteli na Waldorfském lyceu, ve kterém představují specifika projektové práce a jejího pojetí v jejich škole. Se studenty prvního ročníku vytvořili poměrně obsáhlý sborník  Jak se žilo v „dávnověku“ mapující paměť starší generace. V rozhovorech s pamětníky se studenti seznamují s nejrůznějšími tématy od jídla a domácnosti, přes cestování, dopravu až ke sdělovacím prostředkům a světonázoru. Studentům tento přístup umožňuje pochopit širší souvislosti doby, ve které žijí, a pohled na svět a názory prarodičů. Navíc se během strukturovaného pojetí projektové práce naučí, jak pracovat se zdroji informací a zahájit třeba i samostatný výzkum. Sborník je v pdf formátu ke stažení ZDE.

Jaká byla koncepce sborníku „Jak se žilo v dávnověku?“ a co je myšleno tím dávnověkem?

TCH: Myslíte to, proč jsme se do sborníku vlastně pustili a co bylo naším cílem? Šlo nám hlavně o to, aby se studenti pustili do něčeho praktického, aby vzali nějakou věc za svou a měli šanci se do něčeho pořádně ponořit a „zakousnout“. S tím, že to nebude jen nějaká cvičná práce do školy, ale budou zde zajímavé informace, které si budou moci přečíst i ostatní.

Ten „dávnověk“ vznikl v návaznosti na téma, které jsme probírali v prvním ročníku v dějepisu: zde se zaměřujeme na počátky lidské historie a kultury, tedy na jakýsi „dávnověk“ lidstva. Říkal jsem si, že by bylo dobré, aby si zároveň s tím žáci prozkoumali i svůj vlastní „dávnověk“, tedy dobu před tím, než se oni narodili.

LB: Co se týče výběru tématu a zpracování vlastního příspěvku, studenti si buď mohli vybrat z nabídky témat, která byla sestavena učiteli, nebo mohli přijít s tématem vlastním, které však nejprve museli zkonzultovat. Struktura kapitol byla taky předem daná, úkolem bylo provést a písemně zpracovat rozhovory se třemi různě starými pamětníky a na základě získaných informací napsat shrnující text o daném jevu v době před narozením studenta a poté jej porovnat s dnešním stavem věcí, tedy se studentovou zkušeností. Přičemž jsme si byli vědomi, že shrnující texty nebudou objektivní analýzou popisovaného jevu, k tomu by muselo být provedeno rozhovorů s pamětníky mnohem více. Hlavním cílem shrnujícího textu – pro první ročník myslím dostačujícím – bylo pokusit se na základě tří textů o jisté zobecnění. A v textu následujícím, jak už bylo řečeno, o porovnání.

A jak jste byli spokojeni s tím, jak se toho studenti chopili?

TCH: Za sebe mohu říci, že jsem spokojený byl, i když u některých studentů samozřejmě více, u jiných méně. Obecně to bylo tak, že naprostá většina třídy se do rozhovorů a jejich zpracování pustila s nadšením. Bylo hezké vidět, jak někteří studenti bojují s překonáním ostychu při oslovování pamětníků a jak se snaží vytvořit co nejlepší a nejzajímavější vlastní text.

LB: S finální verzí jsem spokojená byla. Každý to zvládnul dostat do slušné podoby. Vlastně jsem neměla žádné konkrétní očekávání, protože to ani u studentů, se kterými se ještě moc neznáte, nelze. A to je podle mého názoru i dobře. A musím říct, že se do toho někteří pustili opravdu důkladně. Z reflexí studentů jsme se pak dozvěděli, že to byla pro mnohé objevitelská cesta – krásné bylo, že často do životů svých rodičů a prarodičů, se kterými by si o těchto věcech asi ani nepovídali.

Mluvíte o tom, že záměrem bylo, aby studenti pochopili souvislosti doby, svůj vlastní „dávnověk“. Bylo něco, co vás na jejich reflexi doby, kterou nezažili, překvapilo?

TCH: Většinu věcí, jak vypadal „dávnověk“ ve dvacátém století, jsem znal z vlastní zkušenosti nebo z čtení historických knih. Bylo ale zajímavé číst si o tom v živém vyprávění konkrétních svědků. Velmi podnětné pak pro mě bylo vyprávění příbuzných jedné studentky, která pochází z Ukrajiny – tam jsem opravdu leccos nevěděl.

LB: Asi to, že z jejich textů je znát, že to pro ně je opravdu historie, kdežto pro vás doba, která patří (alespoň částečně) do vašeho vlastního života. Což člověk i nějak očekává, ale až při čtení si to teprve naplno uvědomí.

Jednotlivé kapitoly jsou tematicky zaměřené a vycházejí z rozhovoru s pamětníky. Jsou jimi příbuzní studentů?

TCH: Studenti si mohli své respondenty vybrat podle vlastního uvážení. Co vím, tak většinou opravdu zpovídali své příbuzné. Objevily se ale i zajímavé rozhovory mimo okruh rodiny.

LB: Někteří studenti si vyhledali odborníka z dané oblasti. Například student zpracovávající téma sdělovací prostředky dělal rozhovor s  dlouholetým pracovníkem České televize, vedoucím vysílací techniky. Jiný, který se věnoval zdravotnictví, zpovídal pediatričku s dlouholetou praxí.

Předcházelo zpracování rozhovoru seznámení s tématem ve škole? Otázky vznikaly z nějakého společného koncensu studentů, nebo každý zpracoval své téma samostatně?

TCH: Projekt tohoto rozsahu samozřejmě vyžaduje koordinaci ve škole. Na základě zkušeností s dřívějšími projekty jsme to udělali tak, že jsme studentům na konci září dali zadání práce a pak jsme s celou třídou pravidelně probírali, jak postupují práce. Jednou z věcí, na které studenti sami narazili a chtěli společně řešit, bylo právě to, jak klást správné otázky. Ze společné diskuse vznikly některé návrhy vhodných otázek, který si pak každý použil podle svého.

V rámci kterých předmětů se na projektu pracovalo?

TCH: Tento sborník vznikl jako takzvaná mezioborová projektová práce. Takový typ prací se na pražském lyceu vyhlašuje už několik let v prvním až třetím ročníku, a to minimálně jednou ročně. Jedná se vždy o spolupráci vyučujících informatiky, českého jazyka a odborného učitele (v tomto případě dějepisáře). Každý z vyučujících práce vede a hodnotí z hlediska svého oboru.

LB: Já jakožto češtinářka jsem měla na starost především jazykovou korekturu textů.

Co všechno bylo součástí projektové práce kromě samotných rozhovorů a zpracování textu?

TCH: Tyto dvě činnosti byly hlavní náplní celého projektu. Pro studenty prvního ročníku to byla myslím dostatečná výzva: učili se pracovat formou rozhovoru a získané informace vtělit do smysluplného textu.

LB: Ač se to možná nezdá, jen samotný přepis tří rozhovorů byl pro někoho oříškem a dost těžkou prací. Záleželo na tom, jak kultivovaný měl člověk, kterého student zpovídal, projev. Někteří mluvčí vypovídali totiž nejen nespisovně a se spoustou tzv. vycpávkových slov, ale také dost nekoordinovaně. A to pak přepsat tak, aby nebyly do rozhovoru provedeny velké zásahy a zároveň byl čitelný, dalo hodně zabrat.

Proč jste se rozhodli takto náročný projekt – vytvořit knihu – absolvovat už se studenty prvního ročníku? Bylo to náročné?

TCH: Ano, vytvořit knihu je poměrně náročné. Na druhou stranu právě to, že vznikne něco hmatatelného, něco, co může mít nějakou účinnost i navenek, je pro studenty velmi motivující. To jsme si ozkoušeli už rok předtím, kdy tehdejší prváci vytvářeli jiný sborník – obsahující v tomto případě jejich historické povídky z antického Řecka a Říma. Přál bych Vám vidět ty rozzářené oči, když studenti dostanou do ruky svou první „vlastnoručně napsanou“ knihu.

Skutečnost, že vznikne opravdový svázaný sborník, napomáhá mimochodem i tomu, aby studenti dotáhli své texty do konce. Jinak takováto práce většinou skončí tím, že učitel opraví pravopisné, stylistické a faktické chyby, student si to pak maximálně přečte a už s tím nic nedělá. U sborníku je jasně dáno, že je na zodpovědnosti každého si chyby na základě učitelových doporučení opravit – kdo to neudělá, udělá si sám sobě ostudu.

Vytvořit sborník kladlo nároky i na nás učitele – bylo třeba koordinovat postup všech zúčastněných, konzultovat se studenty, korigovat jejich první texty, shromáždit definitivní výsledky a vše pak propojit do podoby sborníku. K tomu, aby to probíhalo hladce, nám pomohla i finanční podpora z ESF, konkrétně z grantu „Další krok k adaptabilitě“, který na naší škole probíhal.

LB: Náročné to bylo jak pro učitele, tak pro studenty. Pro studenty to byla první velká práce u nás, které navíc nebyl vymezen žádný velký prostor v hodinách daných předmětů – tedy v tom smyslu, že by v nich studenti na svém příspěvku pracovali. Čas v hodinách byl věnován zadání úkolu, vysvětlení pravidel zpracování, zadání termínů, a pokud bylo třeba, jakési „hromadné“ konzultaci. Zbytek bylo na studentech samých. Museli si najít a zorganizovat čas tak, aby vše stihli. Pro nás učitele bylo náročné vše „kočírovat“ a trávit hodiny nad korekturami textu. Zároveň jsme si však řekli, že za jednotlivé příspěvky nesou zodpovědnost především studenti sami, a když někdo nereflektoval naše připomínky, byla jeho práce otištěna prostě s „chybami“ – ať už ve zpracování či z hlediska jazyka.

S takto komplikovaným zadáním se často na jiných školách studenti setkávají až ve třetím čtvrtém ročníku. Je v tom nějaký záměr zadat to prvákům hned první měsíc jejich studia na střední škole? Odráží se to potom nějak i v jejich dalším studiu? 

TCH: Ano, je to náš záměr, zadat studentům v prvním ročníku právě toto zadání. Na tento typ projektové práce se pak navazuje v dalším studiu. To, co je v prvním ročníku založeno (schopnost práce se zdroji neliterární povahy, schopnost samostatné formulace textu), se pak dále rozvíjí v ročníku druhém (formou skupinové práce na tvorbě vlastních novin). Ve třetím ročníku pak přichází úkol zpracovat zvolené téma po stránce teoretické, praktické a umělecké (ročníková práce, na úrovni větší seminární práce). Ve čtvrtém ročníku pak přichází odborná maturitní práce, v níž již studenti své nabyté schopnosti zúročují do podoby odborně zaměřeného textu vycházejícího z vlastního výzkumu či řešení zadaného konkrétního úkolu. Naším záměrem je, aby si díky těmto stupňovitě uspořádaným úkolům studenti na co nejvyšší úrovni osvojili schopnost získávat informace a kvalitně je zpracovávat.

LB: Neřekla bych, že bylo zadání úkolu příliš složité. Šlo o přepis rozhovorů a dva kratší texty založené na zobecnění a porovnání. Zatím nemuseli pracovat s knižními zdroji informací, promýšlet strukturu několikastránkového textu apod. Navíc na tom pracovali několik měsíců. A jak říká Tomáš, snažíme se náročnost tohoto typu práce zvyšovat a studenty průběžně připravit na „metu nejvyšší“.

Bude sborník dál sloužit při výuce?

 —

TCH – Tomáš Chvátal byl do loňského roku dějepisářem a němčinářem na Waldorfském lyceu v Praze, nyní učí dějepis a němčinu na Waldorfském lyceu v Semilech.

LB – Lenka Bauerová je učitelkou českého a německého jazyka na Waldorfském lyceu v Praze.

Twitter

Facebook