Akvárium: Jak soukromé, rodičovské a další neveřejné ZŠ mění vzdělávací systém

16908130621_2b2f33af74_z

V úterý 7. 4. proběhla v EDUpointu na Staroměstském náměstí první debata z cyklu Akvárium (ZDE). Tématem diskuse byla pozice a vliv škol, jejichž status není veřejný, ve vzdělávacím systému. Hlavními diskutéry byli Jindřich Kitzberger, který si nese zkušenosti ze státního i privátního sektoru, Dominik Dvořák za akademickou sféru a Eva Sanigová, zakladatelka ZŠ Livingston (ZDE).

Status školy nezaručuje její kvalitu. Příklady dobré praxe se v podstatě nešíří, dobré školy, ať už veřejné, nebo nově vznikající soukromé, se stále udržují v relativně malém počtu. Byť počet „jiných“ škol kvantitatvně narůstá, je otázka, zda lze mluvit o trendu. Stále tvoří zhruba jen jedno procento všech ZŠ. Pozitivum můžeme vidět v tom, že prošlapávají nové cesty, problém je ale v jejich aplikaci dál. A problém je také v tom, že mohou působit jako faktor zvyšování selekce ve společnosti a nabourávání homogenity komunit. Tolik hlavní závěry z obnoveného Akvária.

Jindřich Kitzberger, bývalý náměstek na MŠMT, profesně ředitel školy a v současnosti ředitel sítě škol Duhovka, působící také na PedF UK v Praze, klade otázku, zda jde v případě vzniku neveřejných škol o trend. Srovnáme-li situaci za posledních deset let, skutečně došlo k nárůstu počtu žáků v těchto školách o asi 70 %, nicméně v rejstříku je 105 ZŠ tohoto charakteru, které vzdělávají méně než 1 % dětí, jde tedy o velmi marginální jev. Dominik Dvořák (PedF UK Praha) si také všímá faktu, že vznik neveřejných škol je mediálně zajímavější než ten majoritní a relativně (z mediálního hlediska) stabilní prvek. Dvořák dále argumentuje, že v určitém ohledu tento jev do školského systému zasahuje, a to tím, že se zajímá zejména o talentovanější žáky a také tím, že se daří přetahovat kvalitnější učitele.

Zazněl také argument, že do škol nastupuje silnější populační vlna a tedy výběr škol se zmenšuje, což vyvolává poptávku. Podle dalšího názoru nově vznikající, nestátní školy také přijímají zejména ty žáky, které hlavní proud neumí vzdělávat, a to aniž by spadali mezi žáky se speciálními potřebami.

Z hlediska systému je otázka, jak dlouhodobou mohou mít tyto projekty perspektivu. Kitzberger vidí možný problém v tom, že populační vlna i počáteční zájem mohou poklesnout. Eva Sanigová, zakladatelka soukromé ZŠ Livingston, také přiznává, že perspektiva je nejasná a že i z jejího pohledu jde o jistou míru rizika.

Silva Pýchová (EDUin) položila otázku, zda tyto nové projekty nepřispívají k selekci. Podle Kitzbergera tomu tak být může, a to při zvýšení počtu takových škol. Připomíná i fakt, že v české společnosti už selekce na úrovni sociální probíhá, což se přenáší i do vzdělávání. Jím řízená škola reguluje počet dětí se zvýšenými vzdělávacími potřebami tak, aby odpovídal přirozenému stavu v populaci.

Dvořák problematizuje fakt, že rozhodování o tom, jaké žáky přijmou, je na škole samotné. Říká, že stát by měl plnit roli regulátora a poukazuje na zahraniční příklady (Švédsko), kdy i soukromé školy musí přijímat žáky ze sociálně slabšího prostředí, resp. žáky s odlišnými potřebami, a to za plné podpory státu. Eva Sanigová souhlasí s tím, že toto je správná cesta a že by se jí takový model, s nímž se seznámila v Holandsku, líbil více než to, jak je možné funkčně realizovat soukromou ZŠ v ČR.

Tomáš Feřtek namítá, že rodiče, kteří mají zájem o soukromé školy, respektive školy vzdělávající odlišným způsobem než školy veřejné, jsou tzv. „z jednoho těsta“, což vede k jakési přirozené selektivitě. Dvořák dodává, že většina rodičů si naopak nepřipouští potřebu hledat pro své dítě skutečně dobrou školu, což přispívá k dvoukolejnosti. Rodiče, kteří si podobnou potřebu připouštějí, jdou svou vlastní cestou a tím pádem nevyvíjejí tlak na veřejné školství.

Debata se následně stočila k velikosti škol a tříd. Zajímavou poznámku přinesl Dvořák, který zpochybnil, že by velikost třídy rozhodovala o výsledcích vzdělávání po stránce kognitivní, zejména u starších žáků. Potvrzuje závěry z výzkumu Erica Hanusheka, že dobrý učitel je mnohem efektivnějším opatřením než zmenšování tříd. Výjimkou jsou podle něj děti ze socioekonomicky slabého prostředí, které menší třídy potřebují. Sanigová s tím ne zcela souhlasí, její škola chce pracovat právě s menším počtem dětí ve třídě, což umožní více individualizovat výuku. Právě počet dětí ve třídě je často podáván jako konkurenční výhoda nově vznikajících škol. Dvořák nicméně uznává, že po stránce psychosociální je možné v malých školách vytvořit bezpečnější prostředí.

Vliv nových škol na vzdělávací systém je podle Kitzbergera ten, že se školy sobě navzájem vzdalují. Podle Dvořáka to dokládají i data z PISA a TIMSS. Na druhou stranu, poukazuje Sanigová, školy často pouze deklarují odlišnost, ale v jádru vzdělávají velmi podobně jako školy průměrné. Podobnost je podle Dvořáka v marketingových prohlášeních, kdy si většina současných škol zvykla zdůrazňovat rozvoj jazyků a digitalizaci výuky. Podle Dvořáka je u veřejných škol problém v tom, že trvá tradice „učiteli se do práce nemluví“, což vede i nové vzdělávací projekty k tomu zavádět praxi jinou, klást větší důraz na vyrovnanost učitelů a jejich komunikaci s rodiči. Diskutující se shodli na tom, že samotný fakt, že škola sama sebe deklaruje jako „odlišnou“ (soukromou, inovativní atp.) zdaleka nemusí znamenat, že bude vzdělávat dobře.

Diskuse pokračovala nad otázkou, jak zavádět nové principy vzdělávání do systému. Linda Jandejsková, organizátorka workshopů paní Cyril Mooney v ČR, řádové sestry, která vybudovala velmi úspěšný vzdělávací systém otevřený všem v indické Kalkatě, poukázala na fakt, že lze vzdělávání reformovat zespodu a že lze takové modely úspěšně aplikovat jinde. Tomáš Feřtek, moderátor diskuse, poznamenal, že reformy nejlépe dopadly ve školách, které se snažily měnit vzdělávání pozvolna, byť žádná z nich neprošla tak radikální proměnou, jakou realizovala sestra Cyril. Jandejsková poznamenala, že i Cyril Mooney svůj model budovala 50 let.

Na přetřes přišla i míra zasahování státu do vzdělávání. Kitzberger vidí jako životaschopné, kdyby stát získal know how od 1 % nejkvalitnějších škol a snažil se aplikovat funkční prvky na zbytku. Sanigová se vrátila k příkladu z Holandska, kde škola, kterou navštívila, formálně porušovala řadu různých pravidel daných pro fungování škol, to vše za souhlasu rodičů, kteří právě proto své děti do této školy umisťují. Místo sankcí ji však navštíví ministr školství a budou spolu hledat kompromis.

Tomáš Feřtek znovu otevřel otázku, jak udržet aktivní rodiče ve veřejném prostoru, když si rodiče zakládají svoje vlastní školy, jelikož je tím narušována celistvost komunit. Podle názoru z publika to problém není, protože se podaří dobrou praxi, kterou progradují nové vzdělávací projekty, postupem času přenést i do veřejného sektoru. Kitzberger však zpochybnil, že by se tento trend, trend šíření dobré praxe, za posledních 25 let ujal a souhlasí s ním i Dvořák. Podle Sanigové je cesta systémové změny v přípravě učitelů na pedagogických fakultách. Kitzberger navázal tím, že počet kvalitních lidí ve vzdělávání je v současném systému limitující.

Zdeněk Slejška z EDUinu za závěr připomněl závěry z kampaně Česko mluví o vzdělávání, z nichž vyplývá, že rodiče jsou z velké většiny spokojení se systémem, tak jak je. Vyjádřil ale přesvědčení, že by mohli mít zájem o změnu tehdy, pokud by se ze vzdělávání stalo téma, které by je přimělo hlouběji uvažovat o možných změnách. Dvořák zdůraznil, že bychom se měli vážně zabývat i tím, že je třeba dobře hodnotit, jaké změny aplikovat a nepodléhat tlaku tzv. „reformního průmyslu“, který lobbuje za změny za každou cenu.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

7 komentářů k "Akvárium: Jak soukromé, rodičovské a další neveřejné ZŠ mění vzdělávací systém"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
1 year 1 month ago

…..Tomáš Feřtek namítá, že rodiče, kteří mají zájem o soukromé školy, respektive školy vzdělávající odlišným způsobem než školy veřejné, jsou tzv. „z jednoho těsta“, což vede k jakési přirozené selektivitě…….
Tak tomu říkám MYŠLENKA. Tak přirozená selektivita, hm. A když si Romové přejí ,aby jejich dítě chodilo na praktickou školu, jsou to také rodiče z „jednoho těsta“, ale my tomu říkáme segregace.No nějak to Eduinu okecat musíme, že?

vittta
vittta
1 year 1 month ago
„Dvořák problematizuje fakt, že rozhodování o tom, jaké žáky přijmou, je na škole samotné. Říká, že stát by měl plnit roli regulátora a poukazuje na zahraniční příklady (Švédsko), kdy i soukromé školy musí přijímat žáky ze sociálně slabšího prostředí, resp. žáky s odlišnými potřebami, a to za plné podpory státu.“ „Dvořák zdůraznil, že bychom se měli vážně zabývat i tím, že je třeba dobře hodnotit, jaké změny aplikovat a nepodléhat tlaku tzv. „reformního průmyslu“, který lobbuje za změny za každou cenu.“ ——————– Výborně,pane Dvořáku, nepodléhat tlaku-ale zároveň se poučit od Švédska o přijímání „slabých“ žáků, což je dáno zákonem. Jenže…pokud… Více »
Pavel Doležel
Pavel Doležel
1 year 1 month ago
Jakákoliv neveřejná škola by měla mít dvě možnosti, jak fungovat. První možností je plné financování ze strany svých klientů a pak nechť si přijímá koho chce. Je to sice segregace, ale segregace, které není možné se dlouhodobě vyhnout a mimo oblast školství už dávno funguje. Druhou možností je financování ze strany státu v běžné výši, ale toto financování stát musí podmínit naprosto stejnými požadavky, jaké má na školy veřejné, které financuje. Tedy zejména nemožnost odmítnout žáka, fakticky i nemožnost se ho zbavit, standardní počet dětí ve třídě se vším, co k tomu patří (velikosti tříd, hygienické normy, apod.) a k… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
1 year 1 month ago

„Jakákoliv neveřejná škola by měla mít dvě možnosti, jak fungovat.“

Ale když neveřejná škola se dožaduje státních příspěvků, ale vymiňuje si třeba jen 14 žáků ve třídě… je to v systému nesmyslná anomálie.

Pavel Doležel
Pavel Doležel
1 year 1 month ago
Pane Sotoláři, to je jen o tom, co si necháme líbit. Pro mě je třeba naprosto nepochopitelné, jak někdo může čerpat dotace z nějakých veřejných fondů pro potřeby soukromého podnikání. A s těmi soukromými školami je to podobné. Cílem veřejné školy není maximalizace zisku, ale co je cílem vlastníků soukromých škol? Mám dojem, že u nás pořád nějak nedošlo k pochopení ekonomických principů. Pokud si někdo založí soukromou, domácí, či komunitní školu, tak nemůže a nesmí mít nárok na státní peníze, protože jeho klientem není stát. Stát neprojevuje poptávku po takových formách vzdělávání. Je to podobné, jako když někomu nestačí… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
1 year 1 month ago

„Podle názoru z publika to problém není, protože se podaří dobrou praxi, kterou progradují nové vzdělávací projekty, postupem času přenést i do veřejného sektoru.“

Falešným předpokladem je opakovaná představa, že neveřejné, zejmány rodičovské, školy vznikají proto, aby profitovaly školy veřejné. Takové školy především uspokojují potřeby svých klientů. Viz diskuse o Scio škole.

vittta
vittta
1 year 1 month ago

Při čtení názorů pana Doležela, se kterými naprosto souhlasím, mi na mysl přišlo hřmění různých herců a jiných celebrit o pravicovosti a o starání se lidí sami o sebe, přičemž titíž lidé mají ruce natažené po státních dotacích a nejen že se za to nestydí, ale ještě spílají „póvlu“, že je nekulturní, a dává na (jejich) „kulturu“ málo.

wpDiscuz