Audit vzdělávacího systému? Nemáme jasno v tom, o čem má vzdělávání ve školách být

Publikujeme rozhovor s Alenou Kulhavou, učitelkou biologie na základní škole v Praze. Paní Kulhavá nám poslala kritickou reakci na dokument Audit vzdělávacího systému, který jí přišel příliš odtržený od reálných problémů, se kterými se jako pedagožka setkává ve škole. Po dohodě vznikl rozhovor, který se tyto otázky pokouší otevřít. Audit najdete ke stažení ZDE. Rozhovor s Bobem Kartousem, který vysvětluje, proč EDUin analýzu vzdělávacího systému (Audit) vypracoval, najdete ZDE.

Napsala jste nám kritickou reakci na dokument Audit vzdělávacího systému, ve které píšete, že se nedotýkáme skutečných problémů školního prostředí, jako je kyberšikana, problémové chování dětí a nedostatečná podpora dětí ze strany rodičů. Je pro vás jako pro učitele Audit vzdělávacího systému i tak v něčem užitečný?

Prosím, neberte to jako kritiku. Jen jsem si v reálné situaci školy najednou přišla jak ve dvou paralelních světetech. Oboje platí. Jen ty interní věci nejsou tolik diskutované navenek a chtěla jsem je otevřít. V čem byl audit pro konkrétního učitele ZŠ přínosný? Nedokážu to říci pro tuto konkrétní chvíli za sebe. Jsou to diskutovaná témata, ale v procesu vyučování jako takovém se u mě projevují více interní záležitosti. A proto bych uvítala, kdybyste se věnovali i interním záležitostem vycházejícím „z reálného stavu uvnitř škol“, což ale vzhledem k různým zájmům nevytváří příliš otevřené pole k diskusi.

Alena Kulhavá

Co byste uvítala, abychom do Auditu ještě zahrnuli?

Uvítala bych téma změny systému pro volbu a odvolání ředitele. Nevím, zda by pomohlo dát větší hlas učitelům nebo by byly třeba i jiné kroky. A druhý problém, který ve školách vnímám, je špatné nastavení komunikace s rodiči. Každý rodič má úplně jinou představu o tom, co by měla základní škola učit, tu hodlá někdy prosadit a zatím se nedaří najít konstruktivní jednací prostor.

Moje osobní zkušenost je, že mě vedení i kolegové na začátku upozorňovali, že půjdu s nároky dolů. Zastavím se tam, kde si přestanou stěžovat žáci i rodiče. V současné době je to tak, že s něčím jsem šla dolů a někde se přizpůsobila konkrétním potřebám žáků. Někde se mi podařilo odolat a děti týden od týdne lépe pracují a mám radost ze společné práce. Zažíváme i vyloženě krásné hodiny. Přestaly hysterické záchvaty „A jak to mám jako vědět?“ spojené nejen s tím, že jsem nová, ale i se zvykem pracovat v mých předmětech, podle kolegů, ne tolik aktivně.

Jako další problém vidím přístup rodičů. Hodně z nich umetá dětem cestičku a v posudcích z poraden si prosadí svou. Mám třeba zprávu, ve které se píše, že dítě má nějakou dis poruchu a já pak zjišťuju, že má těžší hraniční a psychopatickou poruchu. Od poradny nedostanu žádné pokyny a při konzultaci s nimi zjišťuju, že můj odhad byl správný.

A také není zřejmé, co by děti pro život v čím dál složitější společnosti s čím dál většími problémy měly vědět, aby se nejen naplnila všechna kritéria vzdělávání.

Mluvíte o problémech v komunikaci s rodiči. Jak se vaše škola snaží rodiče oslovovat? Jsou nějaké aktivity ve škole, na kterých se rodiče podílejí?

Máme dvakrát do roka třídní schůzky a dvakrát do roka ještě další konzultace, rodiče jsou instruováni, že si mohou kdykoliv domluvit s učitelem setkání. Pokud se s dítětem něco problémového děje, máme výhodu malé školy a sjednáme si schůzku s rodiči i dítětem. Škola má zájem na tom, aby se věci řešily. Na druhou stranu jsou někteří učitelé oprávněně opatrnější, a já čím dál více také, protože mají určité nedobré zkušenosti.  Jsme klasičtější ZŠ, byť s dobrými prvky „venkovské školy“, a tak vzhledem k vytíženosti učitelů i rodičů zatím nic speciálního s rodiči neorganizujeme.

Na úvodní třídní schůzce jsem dala rodičům číslo svého telefonu a vyzvala je k otevřené komunikaci. Většinou se mi to vyplatilo, ale dvakrát už také ne, a škola mě ex post varovala před riziky. K problematickým situacím si po zkušenostech beru svědka.

Píšete, že některé děti v šesté třídě jsou v emoční a vztahové vyspělosti na úrovni mateřské školy, jsou zaměřené více na sebe a svoje potřeby, než tomu bylo v minulosti. Kde vidíte příčiny tohoto stavu a jakým způsobem škola s dětmi už od první třídy pracuje, aby jejich emoční a sociální rozvoj podporovala?

Vnímám u dětí menší kontakt s přírodou a velké téma pro mě jsou matky samoživitelky, které to nemají jednoduché. Rodiče dnes dětem až příliš pomáhají. Je jednodušší, i časově, za dítě věc udělat, než mu ji vysvětlit a dohlédnout na to, aby ji správně udělalo, natož dát přiměřený prostor i pro vlastní objevování. Také mysl a ego se povýšilo na nejvyšší autoritu. Dnes je HDP, zisk a byznys základem všeho. Chybí vyšší rovina.

Konkrétní soupis práce učitelů na prvním stupni nemám, ale na této škole vnímám pečlivou, láskyplnou a důslednou práci učitelů prvního i druhého stupně, i proto bych zde ráda zůstala.

Proč to podle vás selhává?

Rodina má větší vliv než škola. A když přijde puberta, projeví se to o to více. A pokud je nějaké náročnější období, například třídní učitel je delší dobu nemocný, může nastat velký chaos a neřád.

Když jsem do školy přišla, byla u mě ve třídě situace taková, že nebylo možné vyžadovat běžná pravidla. Nemohla jsem žáky trestat, protože to byla „zvěř“, která se jen řítila. Postupně jsem zaváděla jednotlivá pravidla, otevírala i vnímání. Někteří kolegové na to šli více silově. Jiní zase jinak. Děti mají štěstí na dobré a silné učitele, sebe nehodnotím. Pomohla i vztahová intervence a už měsíc a půl jde třída výrazně nahoru. Máme ještě řadu problémů, ale vývoj je dobrý. Přesto někteří žáci možná budou zkažení, je to hlubší. A v devítce je to velký problém, se kterým si zásadně nikdo neví rady, snažíme se, jak můžeme, hlavně motivací.

Tady ale trochu popíráte to tvrzení, že rodina má větší vliv než škola, když popisujete, jak se vám daří napravovat nedostatky, se kterými jste se setkala….

Rodina a vlastní vrozený charakter dítěte, taktéž jeho osobní práce na sobě a temperament má vliv na zafixování určitých možností cítění druhého, vnímání hranic, spolupráci, poctivost, umění vnímat, respektovat pravidla. Pokud je toto dobře zakořeněno a přijde puberta, přinese samozřejmě chaos a otevření stavidel, ale ne takové, které by nutně muselo být učiteli vnímané jako „velmi těžké“ či skoro „nezvládnutelné“.

Pokud je to naopak v rodině, je to pro učitele velmi náročné a je potom otázkou nejen síly učitelského sboru, ale i dalších faktorů, zda se třídu povede konstruktivně vtáhnout k tvořivosti a studiu. Osahala jsem si hranu, pozitivně ač na hranici zdraví z hlediska investované energie, ale také to tak dopadnout nemuselo a někdy nedopadá. A vyhráno ani u sebe ve třídě nemám. A další zafixované modely z rodiny se projeví až v osmé třídě. A projeví se tam také vnímání společnosti jako celku, fungování rodičů v rámci školy, pravomoci učitelů nebo jednání lidí ve společnosti.

Jaké hledáte cesty, jak na tomto rozvoji pracovat společně s rodinou?

Zvu si trojice rodiče, dítě a já tam, kde to shledávám přínosným. Řešíme i denní režim, pohyb, možnost soustředit se. Systém učení se doma. V případě potřeby spolupracuji s pedagogicko-psychologickou poradnou.

Jako učitel je pro mě hodně náročné vyvážit všechny povinnosti v rámci jednoho úvazku. Učení, papíry a nejzákladnější chystání pomůcek a běžné jednání ve škole naplňuje plný úvazek. Hlubší přípravy a jednání s rodiči jsou již velmi náročné a zaplacené to samozřejmě není. Na vyhoření jak dělané.

Další oblast, které se dotýkáte, je, že některé děti učení nebaví. Chtějí se podle vás jen bavit. V čem vidíte největší překážky toho, že děti neshledávají učení zajímavým?

Je to hodně individuální a i třída od třídy se liší. I škola od školy. Nechci paušalizovat a sama jsem kolikrát mile překvapená. Přesto se tento jev ve společnosti objevuje více, než dříve.

Chtění se jen bavit je příznakem úpadku civilizace a bylo zde již mnohokrát, nic nového pod sluncem. V kontextu „ztráty Boha“ v novověku je to ještě pochopitelnější. Ve virtuální realitě se může člověk pohybovat hodně do šířky (nejen při studiu) a mysl může uplývat. Je to jako hypnóza. Pokud přidáme další faktory, o kterých píše například Liessmann v knize Teorie nevzdělanosti, je menší chuť k hlubšímu studiu pochopitelná. Myslet je námaha a hypnóza je příjemná. Je to forma závislosti. Oficiální data uvádějí, že 65% dětí je závislých na počítači nebo mobilu. Také při studiu, pokud se mysl „rozletí do šíře“, stává se „hladovou“ i v negativním slova smyslu. Mysl potom netouží po souvislostech a růstu, ale jen hltá další a další vjemy, zejména obrazové, bez citového nebo hlubšího mentálního prožitku. A pokud další přísun mentální potravy není dostatečně skákající, šokující nebo vtipný, je to nuda. Nemá to řešení a jen se roztáčí vír, který musí jednou skončit…je to podle mě důležitá a i zábavná vývojová zkušenost lidstva. Problematičtější stránkou je odpojenost od těla a někdy i od emocí a citu.

Svět se tak rychle vyvíjí, takže to, co je „svět“ pro mě, je do určité míry jiné než pro žáky. Je možné, že učitelé a osnovy neoperují s tím, co některé žáky eminentně zajímá, zejména počítačová technika. Nemálo dětí by chtělo vyvíjet počítačové hry jako zaměstnání. Zároveň jak se rozšiřuje poznání, těžko se dá vpasovat do osnov vše nové a staré se člověku nechce opouštět (např. kořeny historie). Zároveň se u dětí objevují i nové dovednosti a fungování mysli, které ne všichni učitelé mají, ani já je nemám. Jde zejména o schopnost rychle se orientovat i na složitých webových stránkách, dovednosti v počítačových hrách, rychle reagovat na nějaký pohyb na obrazovce, někdy i určité rychlé strategické myšlení.

Problém je, že do tohoto světa cítím, že ani v takové míře vstupovat nemám. Raději jdu do lesa nebo si zazpívat, něco napsat…čas je jeden. Vlastně jdu úplně opačnou cestou, než jde vývoj civilizace, přirozeně s praxí a s věkem, tj. k hlubšímu vnímání a prožívání netolika věcí zejména v oblasti přírody, krásy, souvislostí, těla v pomalejším tempu. Někdy si kladu otázku, zda budu moci ještě za deset let učit.

Chtělo by se říci: „žáky nebaví pouhé memorování faktů“. Jenže tak jednoduché to není. Naopak někteří to vyžadují – opsat z powerpointu dvě věty, ty se naučit a z těch dostat jedničku. V současné době chce prostě každý něco jiného a v rámci klasického školství člověk může střídat metody, ale pro vyhraněné jedince to může být vždy problém. Otevírá to nová témata…

Jakou podporu byste jako pedagog uvítala ze strany školy, aby se vám dařilo tyto potíže překonat?

Jasný postoj vzhledem k řadě otázek ohledně dětí i rodičů. Postoj nezávislý na strachu ze ztráty místa. Jenže v tom, o čem má být vzdělání na ZŠ nemají jasno mnozí, nelze to v současné chvíli chtít po školách v rámci všeobecných a naprosto rozdílných požadavků od dětí, jednotlivých rodičů, inspekce, ministerstva, IT, středních škol atd.

Velmi vítám podporu a metodickou pomoc mé zavádějící učitelky – bývalé letité ředitelky této školy. V devítce mě podpořila i vzhledem k velmi problematickým žákům. I paní zástupkyně a ostatní kolegové mě zasvěcují do současné reality. Mohu zajít i na hospitaci.

Uvítala bych spolupráci s nějakým mentorem, hlavně z hlediska práce s rodiči, uvítala bych školení pro práci s těžšími dis a poruchami chování, uvítala bych kontakt škol v rámci každoroční revize „o čem má být vzdělání“ v rámci společnosti s velmi rychlým vývojem. Priority, cíle, metody, úskalí..