Ondřej Hausenblas: Vést vzdělávání cestou „k pevným pravdám a přesným údajům“ je dnes nebezpečnější než dřív

ilustrační foto by Peter Werkman (flickr.com) (CC BY 2.0)

Do debaty o maturitním literárním kánonu  se na stránkách EDUin zapojil i Ondřej Hausenblas. Jeho komentář navazuje na diskusní příspěvek K. Lippmanna, který najdete ZDE. Původní blog Tomáše Feřteka najdete ZDE, reakci Štefana Švece ZDE , další reakci Tomáše Feřteka ZDE.

Pan profesor Lippmann cituje K. Kosíka: rozumnost člověka jako neustále vedený rovnomocný dialog rozumu technického, morálního a poetického“. Nabídl nám podnět k důkladné úvaze, dřív než se pustíme do hádanice.

Co považuji za vadu pozitivistického přístupu ve vzdělávání, je nejen to, že opomíjí ty významné tři složky rozumnosti, ale hlavně to, že vůbec neobsahuje ten pojem „rovnomocný dialog“. A obávám se, že vyznavači pozitivistických přístupů k výuce třebas literatury (ale i mateřského jazyka) nedokážou rovnomocný dialog ani pochopit, natož vést. V něm totiž žádná ze stran nevlastní konečnou pravdu, a nejsou v něm „správné“ výsledky, které by se daly utřídit a jednoznačně ohodnotit jako „správné – s omyly – chybné“. Je směšné říct v dialogu „uvedu to, co si myslí pan XY, na správnou míru“. (To je autentický výrok člověka, který sám sebe považuje za významnou osobu v diskusích kolem výuky literatury).

Už dávno je pryč doba, kdy se v Evropě roztříštila nábožná víra ve vyšší pořádek. Jako východisko si tehdy, cca v druhé půli 19. století, našli coby pevnou podstavu vědění právě ty utříděné údaje, zbavené pochybování, přemítání, a tedy zbavené dialogu.

Jaktože tento přístup z doby bolestné krize trvá dodnes? Filozofie, psychologie i exaktní vědy už od těch dob přinesly lepší přístupy k myšlení a vědění! Myslím, že slabší povahy, které stále touží po tom vyšším řádu daném zvenčí, se zejména obávají povinnosti vést dialog (navíc rovnomocný, protože jim nedává větší moc než partnerovi v dialogu), a to víc než se nejistoty obávají povahy přemýšlivé. A tak se ti ohrožení chytají pozitivistických návyků a „pravd“, údajů, statistických měření, neboť tím vším se osobní dialog bezpečně odpisuje.

Usuzuji tak i podle způsobu, jakým pak se u nás diskutuje o vzdělávání – plno útoků, ponižování, absence rozumných argumentů, a zejména nepřítomnost hledání společných východisek a absence snahy dorozumět se (nikoli smést odpůrce jako třídu).

Pokud vedou diskusi lidé s povahou méně ustrašenou, tedy lidé, kterým třebas vzdělání pomohlo k osobnímu osvobození, i tehdy často sleduji, jak úvahám schází vymezení cílů – k čemu to všecko děláme, k čemu vlastně je literatura a čtení na světě, k čemu má vzdělanost být našim potomkům. (Nebudu za cíle považovat to, co se do mysli omezené podsouvá právě těmi obavami, strachem z nejistoty: cíl že by byl „znát autory a díla“, „mít kulturní přehled“ = znát ta jména a názvy a data, ani „jednat podle ušlechtilých vzorů“…)

Vést vzdělávání cestou „k pevným pravdám a přesným údajům“ je dnes nebezpečnější než dřív. Na krajním pólu takové cesty stojí náboženský nebo jinak ideologický fundamentalismus a terorismus. To dnes, po dalším hrůzném útoku v Paříži, musíme mít na paměti: mládež vychovávaná lidmi bez schopnosti vést rovnomocný dialog, a vedená k tomu, aby hledala příliš pevné pravdy, bude snadnou kořistí kterýchkoliv fundamentalistů. A nejde jen o verbování bojovníků, jde i o to, aby nejistotami vystrašená populace nepodléhala při volbách ani dalšímu strašení od politiků, všelijakých prezidentů a jiných hanebníků, ani v denním životě manipulacím od prodavačů zbytečných krámů.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Romana Howe
4 years ago

Výborný článek. Domnívám se, že škola může studentům a žákům napomoci hledat hlubší významy a pochopení nutné k rovnomocnému dialogu. Lituji, že nedokáži více omezit zkoušení dat a pojmů – ach, ta korumpující hrozba různých testovacích systémů!