Časopis Respekt: Všichni jsme 8.A

Publikujeme komentář Petra Třešňáka z 51. čísla časopisu Respekt, ve kterém se autor zamýšlí nad tím, co říká reality show z romské třídy o zdejším školství (ZDE). Rozhovor s Liborem Tománkem, zástupcem ředitelky školy, ve které je zmíněná reality show natáčela, o tom, jak vnímají obraz, který o jejich škole televize vytváří, si můžete přečíst ZDE. Komentář Tomáše Feřteka najdete ZDE, o souvislostech tvorby tohoto televizního seriálu psala i Helena Zikmundová (ZDE).

Dokumentární reality show Třída 8. A, jejíž poslední díl odvysílala minulý čtvrtek Česká televize, nelze upřít schopnost překvapovat. Zatímco na začátku osmidílného seriálu měl divák pocit, že sleduje nešťastný experiment, který většinovému publiku pouze potvrdí jeho předsudky vůči Romům, závěrečný dojem je mnohem lepší. Nejen proto, že světu romských teenagerů víc rozumíme a klišé o „nevzdělavatelnosti“ dětí z ghetta, jež mohly některé úvodní scény posilovat, se spolehlivě rozpouští. V druhém plánu se seriál zajímavě dotýká obecných dilemat vzdělávání v dnešní éře, kdy tradiční škola ztrácí schopnost děti zaujmout. 

Děti, které neposlouchají 

Koncept reality show byl převzat ze švédského originálu. Do „nejhorší třídy v zemi“ přicházejí na půl roku tři schopní učitelé zvenčí, aby zkusili, jestli dokážou jejím dětem pomoci a něčemu je naučit. Zatímco na severu to byla třída dětí přistěhovalců, u nás padla volba producentů na základní školu v brněnské vyloučené lokalitě, kterou navštěvují téměř výhradně romské děti. 

Zapálení učitelé jsou po pár prvních hodinách zaskočení stejně jako televizní divák. Adolescenti z 8. A výuku zcela ignorují, a pokud vůbec do školy přijdou, dělají si, co chtějí. Jedí, křičí, zpívají, chodí volně po třídě, visí očima na mobilních telefonech – a zdá se, že není síly, která by přesměrovala jejich pozornost. Seriál podle očekávání spustil na internetu nenávistné litanie o tom, jak líným Romům zkrátka není pomoci. 

Zpočátku má divák tendenci vinit Českou televizi, že šlápla vedle. Situace, do níž se tahle brněnská škola (a řada dalších v zemi) dostala, je totiž výsledkem jasného politického selhání. Většina škol odmítá přijímat romské žáky, aby neodradili „bílé“ rodiče, takže v lokalitách s romskou populací vznikají jednobarevné tmavé školy, které své spádové děti přijmout musí. V nich pak chybějí přirození tahouni a negativní vlivy ghetta se vzájemně násobí. 

Tuhle logiku segregace sice seriál v prvním díle vysvětlí, ale dál s ní moc nepracuje, takže výsledný obrázek je falešný a nespravedlivý. Sledujeme sisyfovské snažení sympatického (bílého) pedagogického sboru, který se neúspěšně snaží pomoci arogantním (romským) puberťákům. Soucítíme s vyčerpanými učiteli, kteří se ovšem po půl roce natáčení vrátí do svých pohodových škol, a ne s dětmi, jimž ghetto předurčilo mizernou budoucnost nadlouho dopředu. 

Část příběhu, kterou nám reality show neřekne, spočívá v tom, že města jsou zřizovateli škol a mají možnost koordinovat činnost jejich ředitelů. Mohla by dohodami s nimi podporovat etnicky rozmanité a zdravější prostředí škol. Jenže to nedělají a „volný trh“ ústí v segregaci. Divák České televize pak voyeursky sleduje důsledky politické pasivity, místo aby se dozvídal něco o jejích příčinách a nápravě. 

A k čemu? 

Tyhle prvotní výhrady se ale s každým dalším dílem rozplývají. Jak divák děti více poznává, prohlédne tvrďácké masky a uvidí jejich nejistoty, sociální omezení, radosti a touhy, je stále těžší vnímat celou situaci ve zkratce stereotypu. Naopak mu dochází, že Třída 8. A může zapůsobit jako nezvyklý lék na předsudky – jednoduše tím, že si dává dost času na to, aby děti z „nejhorší třídy“ představila, dokud si na ně divák nezvykne a neuvidí v nich normální lidské bytosti. 

Pedagogické potíže v 8. A totiž zdaleka nevypovídají jen o situaci chudých Romů. Ostentativní nezájem o probíranou „látku“, který tihle patnáctiletí školáci dávají najevo, jako by v sobě koncentroval obecnější problém, který školy v dnešní době mají. „A k čemu mi to bude?“ zní častá otázka nejen v 8. A, ale jistě i v řadě bohatších rodin většinové populace. V čase informační dostupnosti se klasický výklad faktů rychle přežívá a technicky vyspělé děti to dobře tuší. Ty z osmiletých gymnázií protestují úplně stejně jako Bobo nebo Frenky z brněnského ghetta, jen si díky vlivu motivujícího prostředí více uvědomují, že se musí zapřít v zájmu budoucí kariéry. 

Když sledujeme, jak zoufale si pedagogové před kamerami lámou hlavu, jak romské děti přimět k zájmu o kvadratické rovnice nebo osud W. A. Mozarta, je dobré vědět, že v tu chvíli nehledají jen podpůrné berličky pro nejslabší z českých žáků. Hledají odpověď na otázku, jak bude vypadat vzdělání budoucnosti. Do téhle 8. A totiž svým způsobem chodíme všichni.