Řízení školy: Audit vzdělávacího systému ukazuje, že kroky ministerstva jdou proti závazkům Strategie 2020

ilustrační foto. by Základní škola Dany a Emila Zátopkových Třinec (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme rozhovor s Bobem Kartousem, který vysvětluje důvody a záměry, které byly u vzniku Auditu vzdělávacího systému, který na podzim představil EDUin. Audit najdete ke stažení ZDE. Rozhovor vyšel v časopise Řízení školy a vedla ho Naďa Eretová. Rozhovor s Alenou Kulhavou, učitelkou biologie na ZŠ, o Auditu vzdělávání čtěte ZDE.

Ze všech stran se na nás valí různé audity – finanční, technické, audity dopadů na životní prostředí a teď tu máme audit vzdělávacího systému. Proč? A potřebujeme ho?

Máte pravdu, podobných dokumentů bývá někdy nadbytek, leckdy je jejich smysl nejasný, někdy jsou vytvářeny jen proto, že to dostal někdo na starosti, respektive se předpokládá, že něco takového bude dělat. Výpovědní hodnota takových dokumentů bývá sporná.

EDUin do toho nikdo nenutil. Rozhodli jsme se, protože v oblasti vzdělávání ucelený monitoring stavu vzdělávacího systému chybí a lze jen stěží odpovědět na onu zásadní otázku „kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme“. Přitom se neustále dějí nové věci, ministerstvo školství, vláda, parlament, kraje i obce rozhodují o tom, jak tento vzdělávací systém změnit. Věříme, že rozhodují správně, ale otázka je, o co se vlastně opírají? Z čeho čerpají informace, jak vnímají aktuální stav, jak hodnotí učiněné kroky, podle čeho usuzují, kam je třeba nasměrovat pozornost? Jistě, MŠMT vydává své výroční zprávy, ale ty se zaměřují víceméně na jeho vlastní činnost a působí spíše jako promo úřadu, respektive jeho aktuálního správce. To ale odpověď na výše položenou otázku neposkytuje, proto jsme se rozhodli audit udělat a každoročně ho opakovat.

Kartous1
Bob Kartous, EDUin

Kdo byl auditorem a kdo byl zadavatelem?

Auditorem byl EDUin, resp. já a kolegové uvnitř organizace, a odborníci, kteří se kolem vzdělávání pohybují a s nimiž – vzhledem k naší pozici watchdog v oblasti vzdělávání – přicházíme do styku. Zadání vzniklo z naší interní debaty o nedostatku, který je pro české vzdělávání symptomatický, jak jsem se snažil popsat výše. Poněkud nás znepokojuje, že se systém sune určitým směrem, dělají se rozhodnutí s často nezvratným dopadem, což ovlivňuje život celé společnosti a její budoucnost na dlouhá desetiletí, a přitom se vše děje bez potřebné diagnózy.

Představte si, že byste byla u lékaře, který by měl navrhnout léčbu vašeho špatného zdravotního stavu, a on by vás neprohlédl, neznal vaši anamnézu a navrhoval by léčbu zcela nahodile. Věřila byste, že vám to pomůže? Podstoupila byste ji? Je velmi zajímavé slyšet, co si myslí odborníci, jako jsou profesoři Hanushek a Psacharopoulos (oba se zabývají ekonomií vzdělávání), když se vede diskuse o českém vzdělávání a jeho rozvoji. Většinou končí velmi záhy, neboť zjišťujeme, že o zásadních věcech týkajících se vzdělávacího systému nic nevíme, nemáme potřebná data. Ta samozřejmě neposkytuje ani audit, ale snaží se ukázat, o čem bychom data mít měli.

Komu především jsou výsledky tohoto historicky prvního auditu určeny a jak s nimi bude v následujících týdnech a měsících nakládáno?

Jsou určeny jak tzv. decision makers, tedy právě těm, kdo rozhodují o změnách uvnitř vzdělávacího systému, tak odborné veřejnosti, tedy těm, kdo uvnitř toho systému pracují a podílejí se na jeho chodu. Je ale schválně připraven tak, aby byl „čitelný“ i pro veřejnost. V neposlední řadě předpokládáme, že audit bude zajímat média a že se podaří alespoň trochu ovlivnit mediální diskurz v oblasti vzdělávání, který je nebývale vychýlen k marginálním tématům. Teď nemám na mysli odborná periodika, jako je Řízení školy, ale média, z nichž se o vzdělávání dozvídá běžný člověk. I proto jsme k auditu udělali jednoduchou infografiku, která přináší souhrn toho nejdůležitějšího ve srozumitelné podobě a se zdůrazněním důležitosti. Doufáme zároveň, že vzbudí otevřenou diskusi a že se objeví i kritické hlasy, respektive ti, kdo budou chtít poskytnout jiný pohled na věc. Chceme iniciovat, ne uzavírat.

Pokud bychom se uchýlili ke zjednodušenému bilancování, tak máme být zděšeni, nebo si můžeme spokojeně poklepat na rameno a konstatovat, že není tak zle?

Neměli bychom se principiálně ani děsit, ani propadnout pocitu sebeuspokojení. Vzdělávací systém je složitý orga- nismus, který vlastně nikdy – ze své podstaty – nebude dokonalý. Vždy bude dost problémů, které bude třeba řešit. Vyplývá to z prostého faktu, že vývoj vzdělávacího systému probíhá s určitým zpožděním, zcela běžným pro jakékoliv celospolečenské systémy. Problém toho českého je, že to zpoždění je velké a že často podstatné problémy přehlížíme a ty nepodstatné s vervou řešíme. Podívejme se třeba na témata, jako je předškolní vzdělávání nebo podpora rovnosti v přístupu ke vzdělávání. Jsou to oblasti léta zanedbávané, přitom naprosto zásadní. Raději ztrácíme čas projekty typu státní maturita, které z hlediska priorit s výše uvedenými vůbec nelze srovnávat. To přece nedává smysl…

Co vnímáte jako zásadní slabinu českého školství?

V auditu je těch slabin více a nutno říct, že výrazně pře- važují nad přednostmi. Uvádíme tam mimo jiné financo- vání, zastaralou školskou strukturu, nezdařenou reformu atd. Abychom ale byli pokud možno konsensuální, což je jediná cesta, jak něco zlepšit, rád bych jako největší slabiny uvedl prokazatelnou nerovnost v přístupu ke vzdělání a kvalitu učitelů a jejich přípravy. Uvádím je zde proto, že právě tyto dvě oblasti tvoří dva ze tří pilířů Strategie vzdělávání 2020, kterou před nedávnem zveřejnilo ministerstvo školství. Existuje na nich evidentní shoda a upřímně, pokud by se jen v těchto dvou oblastech podařilo cokoliv podstatného zlepšit, posune to český vzdělávací systém nebývale vpřed. Zmiňovaný ekonom vzdělávání Hanushek, který nedávno navštívil ČR, uvedl zajímavou myšlenku: stačilo by, abyste 5 % nejhorších učitelů nahradili průměrnými, a dostanete se ve výsledcích vzdělávání na úroveň Finska.

Hanushek identifikuje učitele jako zcela rozhodující faktor ve vzdělávání a systémy, které mohou tuto „položku“ zařadit mezi přednosti, si mohou gratulovat. Rovnost v přístupu ke vzdělání má zcela klíčový dopad pro celou společnost. Fakt, že ČR patří mezi země, kde socioekonomické faktory přístup ke vzdělání výrazně ovlivňují, není dobrý signál. Na jedné straně přebujelá víceletá gymnázia, na straně druhé praktické a speciální školy, do nichž jsou prokazatelně umisťovány děti zanedbané, nikoliv ty, které nejsou schopny se vzdělávat standardně. To je dost výbušná směs pro budoucnost této společnosti a její soudržnost. Ale OK, strategie to vidí jako hlavní problém, což je dobře. Teď už jen zjednat nápravu…

Kudy vede cesta k nápravě?

Primárně tak, že to, na čem jsme se před chvílí shodli při porovnání auditu a strategie, bude skutečně naplňováno. Strategie vzdělávání 2020 není první koncepční doku- ment, který přináší dobré myšlenky a návrhy. Bílá kniha z roku 2000 je měla také, ale jejich realizace skončila na půl cesty, nebo k ní vůbec nedošlo. Čeká nás období, v němž má být strategie uvedena do života, a to je klíčové. Ještě jednou opakuji: výrazné zlepšení, byť jen v těchto dvou oblastech, by znamenalo hodně. U učitelů je naprosto klíčová jejich příprava a další vzdělávání. To žel souvisí už s výběrem, respektive ochotou uchazečů ze středních škol jít studovat učitelství. Dnes jsou pedagogické fakulty školami třetí, čtvrté priority, z čehož vyplývá jejich podprůměrná úroveň v celkovém srovnání. To je největší brzda.

Věřím tomu, že kdyby se tohle změnilo, ambicióznější a schopnější studenti vyvinou dostatečný tlak zevnitř, aby se změnila i příprava na pedagogických fakultách, protože na to tento systém nemá žádné účinné páky. Suverenita vysokých škol je taková, že obsah a způsob výuky nemůže nikdo jiný reálně ovlivňovat. V již zmiňovaném Finsku se v 70. letech rozhodli, že zúží výběr, zpřísní dohled nad přípravou učitelů a drželi se toho desítky let. Poté začali otěže uvolňovat, ale to už byli na školách úplně jiní učitelé. Český systém něčeho takového reálně není schopen. Postoje k učitelství jistě souvisí s jeho prestiží, a tedy i s platy. Nemá ale žádný smysl přidávat plošně, má smysl přidávat těm, kdo prokazují dobrou práci. K tomu ovšem musíme umět učitelskou práci hodnotit, čímž se dostáváme k připravovanému kariérnímu řádu. Žel, už nyní se objevují výrazné pochybnosti, že řád bude fungovat, a to ještě není reálně na světě. Je pravda, že způsob realizace s implementační dobou 15 let je velmi těžkopádný. Ředitelé škol by měli hledat vlastní cesty, jak učitele hodnotit a jak ty dobré odměňovat. Od toho tu koneckonců jsou.

Rovný přístup ke vzdělávání, respektive problém s ním jsem už naznačil. Zatímco víceletá gymnázia absorbují velkou část nadprůměrně schopných dětí, do škol, jejichž smyslem je poskytovat vzdělávání handicapovaným, jsou „odklízeny“ děti, které jsou zanedbané. To ovšem není jejich handicap, to je handicap způsobený systémem. Podpora tzv. inkluze, těch nadprůměrných i těch podprůměrných, je nutná, byť jistě některým ředitelům při tomto slově naskočí kopřivka. Jakkoliv nadužívaný termín vyvolává averzi, už jen proto, že v mnoha případech dochází k neporozumění nebo k nezdarům. I tohle je velmi tvrdý oříšek, jehož horizont rozhodně přesahuje strategii. Nedá se zvládnout během pěti let, ale dá se výrazně posunout dobrým směrem. Zcela konkrétně: v současném systému nefunguje finanční podpora těch oblastí a škol, v jejichž spádových oblastech jsou vyloučené lokality, a tedy vysoká koncentrace zanedbaných dětí. To je trestuhodné a reforma financování regionálního školství by s tím měla počítat. Za určitě dobrý krok lze považovat zavedení přípravných tříd a povinného posledního roku předškolní docházky. I zde je ale potřeba jít dál a pracovat s dětmi, u nichž je velké riziko, že se na začátku povinné školní docházky vzhledem ke svému zanedbání „nechytí“. To přesahuje kompetence ministerstva školství, nutná je podpora ministerstva sociálních věcí, protože to není věc školek a škol, to je zejména věc rodin. Jejich motivace k tomu, aby svým dětem umožnily přístup ke vzdělání, je rozhodující.

S tím souvisejí hrozby – která je tou nejvážnější a co udělat proto, abychom toto nebezpečí eliminovali?

Držme se dvou výše uvedených oblastí a zkusme si říct, jaké důsledky bude mít jejich zanedbávání. Představme si, že se s prominutím vykašleme na kvalitu učitelů, nebudeme ji, jako doposud, žádným způsobem měřit, nebudeme rozlišovat mezi dobrými a špatnými učiteli, nebudeme se snažit získat pozornost schopných uchazečů, nebudeme se snažit reformovat pedagogické fakulty, nebudeme se starat o systematický profesní rozvoj učitelů. V tom případě bude docházet ke stále většímu rozporu mezi tím, jaký je reálný svět, v němž děti žijí, a jaký je svět školy, pro ně povinný. Už dnes lze ze zkušenosti mnoha učitelů sledovat vážné  problémy  s  autoritou,  kterou  škola  ztrácí. A autorita, respekt, to není nějaká abstraktní instituce, která se zove „škola“. To jsou lidé, učitelé, kteří školu vytvářejí. Nechte učitele zcela spontánně mluvit o jejich práci a zjistíte, že záhy většina z nich začne popisovat, jak škola děti nebaví, jak je jejich představa o životě vychýlená, že vyznávají úplně jiné hodnoty, že je jim všechno jedno atp. To je přece jednoznačný důsledek ztráty autority. Tragické je, že řada lidí, i učitelů, ale zejména oněch decision makerů, si myslí, že její znovunabytí spočívá v „utahování šroubů“ v podobě povinných přijímaček či povinných maturit.

Podobné kroky by měly smysl jedině za předpokladu,  že  škola  nebude  dětem  připadat  cizí a nepochopitelná. Za této situace to jen posílí odpor a pocit bezúčelnosti, což v konečném důsledku autoritu školy sníží. Rozumnější rodiče začnou hledat pro své děti jiné cesty vzdělávání, aby své děti nemuseli vystavovat tomuto bezúčelnému nátlaku, a veřejné školství se dostane na druhou kolej. Vím, že učitelé nejsou za současných podmínek podporováni k tomu, aby provedli změnu kurzu. Nicméně jestli chtějí, aby je děti respektovaly, musejí pro to sami něco udělat. Že toho nebudou schopni všichni, a dokonce třeba ani většina, to je jasné. Podle „teorie angažovaných sardinek“ ale stačí relativně málo jedinců k tomu, aby změnu směru vyvolali. Zatím jich je ale příliš málo, mezi většinou učitelů převládá apatie. Když budeme zanedbávat, nebo dokonce zvyšovat nerovnost v přístupu ke vzdělání, bude to mít fatální následky nejen pro vzdělávací systém, ale hlavně pro tuto společnost.

Dystopická vize může vypadat následovně: nůžky v přístupu ke vzdělávání se budou lineárně rozevírat v souladu s tím, jak se bude rozevírat socioekonomická propast v populaci. Bohatí a vyšší střední třída uzavřou své děti do elitních škol, dostatečně „chráněných“ od vlivu toho „podřadného“ světa tam dole. Veřejné vysoké školy budou bojovat s nezájmem a s tím, že nejlepší žáci budou vlastně ti  průměrní.  Většinu bude tvořit podprůměr (z hlediska vzdělávacích výsledků), tedy ti, kdo nejsou ze strany svých rodin dostatečně motivováni, aby se vzdělávali. Na veřejných školách vydrží jen ti učitelé, kteří nenajdou jinou možnost uplatnění, dostatečně odolní deziluzi, kterou budou muset dennodenně prožívat, což posílí roli školy coby detenčního, nikoliv vzdělávacího zařízení.

Absolventi elitních škol budou vytvářet uzavřený elitní kruh, novou aristokracii, mezi kterou nebude jednoduché proniknout. Na druhé straně bude stát silná skupina páriů, vykořeněných už v dětství, zanedbaných, bez ambic a zahořklých už někdy v 18 letech, kdy zjistí, že už dávno narazili na společenský strop. Vznikne kvazi kastovní systém, v němž si elita bude chtít hlídat své postavení, za což bude zbytkem společnosti nenáviděna. Proběhne-li nějaký pokus o změnu, bude násilný. To sku- tečně chceme?

Podíváme-li se na výčet příležitostí, vypadá situace poměrně optimisticky. Je to tak opravdu?

Ano, příležitost ke změně je stále velmi otevřená. Česká republika není zdaleka ohrožena tím, že by nemohla vyvolat a realizovat vnitřní změnu vzdělávacího systému, ostatně citovaná Strategie vzdělávání 2020 ukazuje, že leckdo uvažuje správně a že existuje bazální vůle problé- my řešit. Problém je, a to je další slabina uvedená v auditu, že změny jsou nekoncepční a často závisí na skupinové či individuální vůli, ne na znalosti věci. Podívejme se na kroky současného ministra školství, řada z nich vede přesně opačným směrem, než co předpokládá strategie. Strategie chce snižovat rovnost v přístupu ke vzdělání, ale ministr svéhlavě podporuje kontroverzní plošné přijímačky, nebyl schopen odbourat likvidační ustanovení zákona o dětské skupině, ohrožující nízkoprahové kluby, za jeho éry byla přijata nesmyslná novela zákona o pedagogických pracovnících a v novele školského zákona „straší“ paragraf, který s velkou pravděpodobností zachová možnost umisťovat zanedbané děti do speciálních škol. Vše v přímém rozporu s přijatou strategií. Za takové situace nám naše příležitosti protečou mezi rukama.

Naopak výčet předností českého vzdělávacího systému budí dojem, že žijeme z lesku časů minulých… Nebo ne?

Do značné míry ano. Česká republika patří mezi země, které mají rozvinutou vzdělávací strukturu, na tom se dá jistě velmi dobře stavět. Máme hustou síť škol, v mezinárodních šetřeních mnohdy nadprůměrné výsledky, historicky vypěstovanou úctu ke vzdělání a při nedostatku jiných komodit také stále vzrůstající uvědomění, že mozky jsou nejcennější společenskou surovinou  této země. Jenže to jsou jen základní předpoklady rozvoje, které mají desítky dalších zemí. Silná vazba na „tradici“ je dvousečná zbraň. Sociolog Petr Matějů s kolegyní Petrou Anýžovou provedli výzkum, z nějž vyplynulo, že zatímco země jako Holandsko, Dánsko či Belgie daleko více oceňují kompetence, tedy reálné dovednosti, které si člověk ze vzdělávání odnáší, země typu ČR a Polska, které procházejí sociální a ekonomickou proměnou, stále více oceňují formální doklady o vzdělávání, diplomy. Jejich lesk je ale hodně zašlý…

Můžete vybrat z vámi navrhovaných kroků tři nejdůležitější a okomentovat, v čem spočívá jejich zásadní význam a kdo a jak by se měl podílet na tom, aby se realizace těchto opatření nestala nepovedenou, tak jako už se to stalo mnohokrát, aby nedošlo k devalvaci původně dobré myšlenky?

Pojďme vybrat aktuální věci. Ministr školství se nedávno odhodlal ke zcela nepochopitelnému kroku, když svévolně a bez jakékoliv konzultace s odbornou veřejností jmenoval Národní radu pro vzdělávání. Skončilo to fiaskem, dehonestací jmenovaných a pravděpodobně také nedůvěrou v to, že by tato jinak prospěšná myšlenka mohla nabýt užitečného rozměru. To je přesně ten případ, kdy realizace hned na začátku selhala a kdy bude velmi těžké toto selhání napravit. Přitom rada by skutečně mohla být mostem, který bude překlenovat politické zájmy a střídání kormidelníků resortu školství. Mohla by. Mohla by být právě tím hlasem, který bude oponovat politickým a lobbistickým tlakům ve prospěch společenského zájmu.

Varianta Marcela Chládka žel vede úplně opačným směrem. Velmi důležitým krokem bude zavedení kariérního řádu, který má být spuštěn v roce 2016 a postupně zaváděn do praxe. Jeho samotná existence je pokrok, ale hodnotit tento pokrok z hlediska pozitiv a negativ je nyní nemožné.Varovné jsou signály ze strany některých zainteresovaných, kteří vyjadřují apriorní nedůvěru a despekt. Je jistě důležité řád správně nastavit, ale ne oponovat jeho vzniku, to nedává smysl. Žel, některé konkrétní kroky dávají za pravdu skeptikům. Tak například v první fázi má řád rozdělit učitele do dvou kategorií dle kvality, přičemž jediným měřítkem bude počet odučených let. To je zásadní chyba hned na začátku, protože počet odučených let, což potvrzují i Hanushekovy výzkumné závěry, nevypovídá o kvalitě učitele zhola nic. Pokud vykročíme chybně, další kroky nutně povedou špatným směrem a změna bude velmi složitá…Jako klíčovou vidím podporu inkluze, ale o tom už si čtenář obrázek udělal.

Co má dělat ten, kdo s některými z vašich závěrů nesouhlasí nebo má k obsahu připomínky a podněty?

Komentovat audit na webu EDUin.cz a případně navrhnout svá doplnění, připomínky, změny struktury či důležitosti. Budeme rádi zejména za věcnou kritiku. Jedině tak to můžeme příště udělat lépe.

 

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
5 years ago

Cit.:Nemá ale žádný smysl přidávat plošně, má smysl přidávat těm, kdo prokazují dobrou práci. Zajímavé, ba výmluvné je, že takový vzkaz obvykle neslyšíme v jiných oborech, třeba ve zdravotnictví. Nejpodivnější je, že takový vzkaz dávají učitelé učitelům. To se pak rozděluje a panuje! Jestliže jsou učitelské platy podměrečné, je nezbytné je nejdříve plošně dorovnat. Teprve pak se bavme o dalších postupech. Cit.:K tomu ovšem musíme umět učitelskou práci hodnotit, čímž se dostáváme k připravovanému kariérnímu řádu. Žel, už nyní se objevují výrazné pochybnosti, že řád bude fungovat, a to ještě není reálně na světě. Samozřejmě, že nebude fungovat: vždyť možnost… Více »