Hospodářské noviny: Vzdělání pro sociální dno

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 30.9. v Hospodářských novinách pod názvem My ty cikány naučíme! Už aby to bylo… (ZDE). Autor v něm komentuje fakt, že paragraf 16 novely školského zákona, která poslanci právě projednávají ve sněmovně obsahuje jako jedno z podpůrných opatření možnost přeřazení dítěte do praktické školy. Za umísťování zanedbaných dětí do škol pro mentálně postižené děti už přitom byla Česká republika odsouzena u Evropského soudu. Tiskové zprávy popisující rizika novely školského zákona najdete ZDE, ZDE a ZDE.

Vláda schválila a předala sněmovně k projednání novelu školského zákona. Tato novela, kromě jiného, upravuje i to, kdy a za jakých okolností bude možné umisťovat děti do tzv. praktických škol. Smyslem těchto škol je poskytnout vzdělávání dětem, jejichž „rozumové a adaptivní schopnosti“ (cituji přímo z novely) jsou omezeny. Jejich cílem je „připravit žáky pro výkon jednoduchých činností v oblasti služeb nebo výroby.“ Zní to vcelku pochopitelně. Do té doby, než dojde na praxi.

V praxi totiž bylo velmi dlouho běžné, že do praktických škol byly umisťovány děti nikoliv postižené, ale prostě vyjádřeno zanedbané. Z velké části se jednalo o děti romského původu. Společnými problémy je většinou to, že neumějí dostatečně český jazyk, nemají standardní hygienické návyky, nezvládají školní řád. To všechno z nich dělá „potíž“, se kterou si běžná základní škola neporadí. Když už dítě do školy chodí, velmi záhy je pozadu úplně ve všem, o co ve škole jde. Nemohou držet krok a propadají se do vakua, v němž jsou naprosto bezprizorní.  V tom okamžiku nastává otázka, co dělat. Dlouhodobě bylo nejčastějším řešením právě umístění takového dítěte do praktické školy, tedy pokud tam nebylo umístěno rovnou. Ano, tam dostane na všechno více času, v podstatě neomezeně, nebude cítit tlak okolí a nebude jednoduchým terčem permanentního posměchu, protože, jak víme, děti dokáží být velmi zlé. V daném okamžiku skutečně těžko hledat jiné řešení. Externalitou takového řešení je neodstranitelná nálepka mentálně retardovaného člověka, který se v bezprizorním vakuu ocitne ihned, jakmile opustí brány praktické školy a zůstane v něm zpravidla celý zbytek života. Z praktické školy, jak ukazují statistiky, totiž nevede cesta nikam, ani k dalšími vzdělávání, ani k práci. V tom okamžiku si už ale vzdělávací systém myje ruce a s úlevou předává štafetu ministerstvu práce a sociálních věcí.

V roce 2011 byla tato praxe omezena ministerskou vyhláškou, nutno dodat poněkud vynucenou rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve známé kauze D. H. Novelizace školského zákona však podle ohlasů ze strany odborných kruhů zabývajících se tou to oblastí (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, Člověk v tísni) vnáší riziko zpět.

Je nutné zdůraznit, že současný český vzdělávací systém praktické školy potřebuje a že je třeba vážit si těch učitelů, kteří na praktických školách učí. Před mnohými z nich musí člověk jako já hluboce smeknout. Dělají vysoce smysluplnou práci a dělají ji takřka bez povšimnutí společnosti, která ani netuší, jak moc jim musí být vděčná. Je ale nutné zamezit tomu, aby bylo jejich smyslu zneužíváno jen proto, že tato společnost není schopná vyvinout prostřednictvím vzdělávacího systému potřebné nástroje (jako třeba přípravné třídy) k tomu, aby dětem, která netrpí vrozeným omezením, poskytla standardní základní vzdělání a tedy standardní šanci na to dosáhnout i něčeho dalšího než přípravy na „jednoduché činnosti“. Tato praxe nutně vede k tomu, že takový člověk v drtivé většině případů končí na sociálním dně. Bodejť, nikdy neměl příležitost se od něj odlepit, jak od něj může společnost něco takového očekávat… Nenapadá mě žel lepší přirovnání než to o kálení do vlastního hnízda, v němž jsme tolik citliví na ty „vyžírky“ závislé na struktuře sociální podpory a zároveň se vehementně snažíme o to vychovat další generaci lidí, kteří prostě a jednoduše jinou možnost nenaleznou. I když se omezíme jen na ekonomickou rovinu, tolik nadužívanou v jakýchkoliv společenských otázkách, je to jednání k ekonomického hlediska nesmyslné a nepochopitelné. Náklady na vzdělávání zanedbaného dítěte se pravděpodobně několikanásobně vrátí, bude-li mít práci a čistý trestní rejstřík.

Žijeme ve světě ekonomických analýz, v jejichž kontingenčních tabulkách není místo na „sentiment“ typu dát těm dětem možnost najít smysl života, pocítit přijetí a vybudovat si jinou identitu než identitu naprostého losera s razítkem. V ekonomických analýzách taková data nemohou hrát roli, mimo ně ale hrají roli zcela zásadní. Naštěstí, v tomto případě jde „sentiment“ ruku v ruce s auditem investiční strategie. Tak už se probuďme…