Týdeník Respekt: Co je víc – rodný jazyk, nebo schopnost se domluvit?

Publikujeme článek Marka Švehly, který vyšel 9. 2. pod názvem Neumí česky v časopise Respekt. Text se vrací k debatě, jak učit český jazyk, do které přispěla Radka Kvačková svým článkem Jak zošklivit dětem češtinu, který vyšel 14.10 v Akademii Lidových novin (ZDE). K tématu si můžete přečíst také článek Moniky Stehlíkové, ve kterém vysvětluje, jakým způsobem sama učila češtinu a literaturu (ZDE).

Mateřský jazyk je v ohrožení. Dnešní školáci mají malou slovní zásobu, dělají pravopisné chyby, nečtou, neumějí psát slohová cvičení. Dokonce horko těžko dají dohromady kloudnou větu. Za stejný sloh, který v osmdesátých letech hodnotili čtyřkou, dnes dávají dvojku, tak prý se snížila laťka ve snaze úplně děti špatnými známkami neznechutit. Učitelé češtiny už takhle bijí na poplach delší čas, naposledy minulý týden prostřednictvím dlouhého článku v Lidových novinách. Je tedy skutečně situace tak zlá? A pokud ano, jaké jsou cesty k jejímu zlepšení? 

Jako Vančura 

Na rozdíl od biologie nebo matematiky se spravedlivé mezinárodní srovnání znalosti rodného jazyka dělá špatně. Můžeme srovnávat s minulostí, jak to ostatně starší češtináři dělají. I taková srovnání je ale třeba brát s rezervou; tendence idealizovat staré dobré časy a pranýřovat ty dnešní se patrně nevyhýbá ani kantorům. A pak je tu prostá logika: přirozený tlak na výuku cizích jazyků, čtení a psaní v angličtině, má vliv na schopnosti a vůbec chuť používat ten vlastní, mateřský. I když paradoxně každý překladatel ví, že jedině v kombinaci s perfektní znalostí vlastního jazyka dostává znalost toho cizího náležitou váhu. 

V praxi je tedy otázka, jestli je úpadek češtiny u dětí tak velký, jak mnozí tvrdí. Možná lepší než slohová cvičení je dobré posuzovat, jak umějí psát dospělí. A to nikdy nebyla žádná sláva. Naopak. Je zcela běžné, že dospělí Češi včetně přírodních vědců, právníků nebo inženýrů nedokážou napsat srozumitelný text podle vzorce, jak se učí ve školách v anglosaských zemích, kde dospělí umějí psát nejlépe. To znamená srozumitelný úvod, jasné nastínění problému, seřazení několika tezí a shrnující závěr. Dospělí Češi tohle nedovedou, protože se to ve škole nikdy neučili. Při slohových cvičeních často učitelé kladli důraz na rádoby literární psaní, do něhož stejně pronikne pouze hrstka talentů. Věcný esejovitý jazyk s důrazem na obsah sdělení se tu nepěstoval. V tomto směru není nic, co by mělo upadat.

Obvyklý učitelský návod na dobrou češtinu – číst od raného dětství – má proto své limity. Číst je samozřejmě důležité, a v tom je role rodičů nezastupitelná, pak ovšem nastupuje aktivní práce s jazykem, kde je naopak nezastupitelná škola. To znamená učit psát, ale taky si najít čas na přečtení napsaných prací a vysvětlení, v čem jsou potřeba zlepšit. A nejen to: diskuse, argumentování, práce s obsahem jazyka. Jinak řečeno, jeho posunutí do anglosaské věcnosti, víc důrazu na obsah a méně snění o „krásné češtině“ jako od Vladislava Vančury. 

Čeští učitelé mnohdy nechají děti něco psát a nikdy pak s nimi o textech nemluví. Ani na celotřídní debaty nad texty nebývá kvůli nabitým osnovám čas, i když právě to děti nejvíc baví. Nehledě na to, že velmi často by sami kantoři potřebovali kurzy srozumitelného psaní. 

Méně češtiny 

Znalost češtiny samozřejmě není samoúčelná, má vliv na míru kulturnosti prostředí, v němž žijeme. Množství knih, které vychází, úroveň jazyka ve veřejném prostoru médii počínaje přes politiku až po divadlo nebo film. Je v tomto směru možné s chladnou hlavou tvrdit, že bychom byli v nějakém úpadku? Lze naopak namítnout, že po roce 1989 naopak dostal jazyk v politice a médiích svůj smysl, už není jen nosičem ideologického plevele a prázdných frází. V kultuře se mění, přibývají anglismy, tolerance k hovorové řeči, je ale změna větší než třeba mezi první republikou a šedesátými lety? A jak to vlastně změřit? 

Nároky na děti se mění nevídanou rychlostí, stejně jako svět okolo. Nikdo neví, jaké dovednosti a znalosti budou stačit k sehnání dobré práce za dvacet let. A jaká práce zařídí dnešním dětem spokojený život. Každopádně pokud zůstane mluvený a psaný jazyk cestou k dorozumívání a pochopení světa (co také jiného), nebude pro obyvatele malé země v propojené Evropě lepší cesta než znát kromě své mateřštiny i jazyky, se kterými se jde domluvit v širším světě. 

Proto platí, že veřejný prostor v Česku by navzdory strachu o češtinu měla ještě mnohem víc opanovat angličtina, včetně třeba filmů v televizi v původním znění s anglickými, nikoli českými titulky. Komu se pod atakem angličtiny, internetu a cool hovorové řeči podaří udržet i výbornou znalost češtiny, bude mít náskok. Škola, a zdaleka nejen rodina, v tom musí dělat větší práci, než dělá dnes.