Zvoní!: Ambivalentní výklad podpory pro děti se specifickými vzdělávacími potřebami

ilustrační foto: Attila Husejnow (CC BY-NC-ND 2.0)

Publikujeme text Kateřiny Lánské, který vyšel v posledním čísle časopisu Zvoní! pod názvem Dobře víme, jak se ve škole cítí mentálně zaostalé děti (ZDE) a věnuje se paragrafu 16 v připravované novele školského zákona. Od té doby, co byl napsán, se situace kolem diskutované novely změnila a s jistou mírou optimismu se dá očekávat předložení pozměňovacích návrhů, které alespoň některá kritická místa novely vyřeší ve prospěch jednoznačného čtení a skutečné podpory všech dětí, které mají nějaké specifické vzdělávací potřeby. Tyto kroky by byly významné i ve vztahu k nedávnému dopisu Evropské komise, ve kterém EK žádá českou vládu o předložení důkazů o tom, že se v České republice skutečně podnikají kroky ke snížení nerovnosti v přístupu ke vzdělávání. Tiskové zprávy, které jsme k této problematice na EDUin publikovali, najdete ZDE, ZDE a ZDE.

Paragraf 16 novely školského zákona by se měl vyučovat na právnických fakultách jako učebnicový příklad toho, jak vytvořit zákon ohybatelný pro každou příležitost.

Poslanci v těchto dnech projednávají novelu školského zákona. Zásadní změnou, kterou přináší, je způsob posuzování toho, jak přistupovat k dětem, které mají při výuce nějaké zvláštní potřeby. Je jím takzvaný systém podpůrných opatření. Zdravotně nebo mentálně hendikepované děti ani děti ohrožené sociálním vyloučením by podle něj neměly být primárně posuzovány podle diagnóz lékařských a poradenských zařízení, ale podle toho, jakou potřebují podporu, aby se mohly vzdělávat, jak nejlépe to dokážou.

To je jednoznačně velký krok dobrým směrem. O to překvapivější bylo, když se těsně před schválením zákona vládou do druhého odstavce paragrafu 16 mezi ostatní podpůrná opatření dostává písmeno “i“, v kruzích odborníků, kteří přípravu novely pozorně sledovali, familiárně nazývané jako “íčko“.

Nevyzpytatelné “íčko“

Toto ustanovení do soupisu podpůrných opatření přináší nečekanou inovaci: zařazení dítěte, žáka nebo studenta do speciální školy nebo třídy. To přináší hned dva problémy. Prvním je paradox, kdy se do kategorie opatření, která mají zajistit, aby nedocházelo ke zbytečnému přesunu dětí z běžných škol do škol praktických (dříve zvláštních), připojí jako podpůrné opatření samotné přeřazení dítěte.

Druhým je dopad, který to může mít na středně a těžce zdravotně postižené děti. Jak totiž náměstek ministra školství Petr Mlsna ubezpečil diváky ČT, bude tento krok využíván až jako poslední. Ostatní podpůrná opatření uvedená v seznamu před ním mají zákonnou prioritu. Plánují snad úředníci posílat všechny děti do běžných škol a teprve až selže individuální plán, asistent pedagoga i úpravy školního prostředí, budou moci přestoupit do speciální školy? Pro těžce hendikepované děti, které speciální školy opravdu potřebují, je to jistě dobrá zpráva. A jak si poradit s další legislativní záludností? Podpůrná opatření má poskytovat škola, ale učitel nemůže „dojít s žákem do poradny“ a podnět k poradenskému vyšetření může škola dát ze zákona pouze ve výjimečných případech. Jak to tedy škola udělá?

Opatření určená ke kompenzaci znevýhodnění mají dětem sloužit bez ohledu na to, zda se vzdělávají v běžné, praktické nebo speciální škole. Zmíněné íčko je nesmyslné a nepochopitelné, i kdybychom chtěli věřit tomu, že ho tam úředníci přidali, aby se omezilo přeřazování zanedbaných dětí do praktických škol – vždyť je přeci až na konci seznamu. Nabízí se i druhá interpretace, že je tam právě proto, aby takové přeřazení mělo podporu v zákoně. Zdá se to přitažené za vlasy? 

Podle poslední statistiky je v praktických školách stále 28% romských dětí a školský ombudsman Eduard Zeman se v rozhovoru s novinářem Martinem Veselovským nechal slyšet, že: „umísťování dětí na základě jazykové nevybavenosti do praktických škol je logické.“ Je podle něj na místě zařadit žáka, který neumí dobře česky do nějakého jiného, ne zcela běžného systému. Uznává, že jazyková nevybavenost sice neznamená nižší inteligenci, ale komplikuje podle něj běžnou docházku. Pokud z úst představitelů školského systému zaznívají podobné názory, je tento druhý výklad “íčka“ nutné brát vážně. Nahrává tomu i znalost poměrů v lokalitách, kde žijí děti ohrožené sociálním vyloučením.

Inkluze pro vyvolené

A také další problematické místo v paragrafu 16. V § 16a se píše, že: „Posouzení mentálního postižení dítěte nebo žáka pro účely tohoto zákona vždy vychází z hodnocení rozumových a adaptivních schopností dítěte nebo žáka v souvislostech jeho vývoje a jeho sociálního a kulturního prostředí.“ Podobná formulace se v připravované novele objevila už v létě na jiném místě, aby po kritice organizací zabývajících se vzděláváním zmizela a zakotvila v „šestnáctce“.

Můžeme si představit optimistickou verzi, ve které tato formulace znamená skvělou zprávu. Zanedbané děti, které se mohou někdy projevovat až jako mentálně hendikepované, dostanou příležitost vzdělávat se v běžné škole, čímž se jim přiblíží možnost dohnat ostatní i naděje získat v budoucnu lepší zaměstnání a uspět v dalším životě, protože v poradnách přece přihlédnou k jejich rodinnému zázemí, díky kterému mohou být v některých oblastech slabší.

Jen nesmíme zároveň pustit ke slovu známá klišé jako „Romové jsou nevzdělatelní a o vzdělání nestojí“, nebo “mentálně hendikepované děti a děti, které nestačí ostatním, nebudou moci zažít v běžné škole úspěch“. To zaznívá nejen v komentářích na internetu, podobné sterotypy bohužel slýcháváme i od některých učitelů. Ani ten sebelepší soupis podpůrných opatření nepřinese do škol zlepšení, pokud nedojde zároveň ke změně toho, jak vnímáme děti, které mají nějaký hendikep.

Samozřejmě je ve školách i řada pedagogů, kteří se v současných podmínkách snaží děti skutečně podporovat. Jim samotným pro jejich práci ale jakákoli podpora chybí. A nedá jim ji ani připravovaná novela, když s koncepční změnou nepůjde ruku v ruce i financování. Tomu ale zatím nic nenasvědčuje. Na otázku financování kroků, které novela přináší, totiž nedokázal ministr Chládek při prvním čtení zákona v Poslanecké sněmovně odpovědět. Kde není společenská poptávka a ohlas získávají výše zmíněné výroky, těžko se budou politici snažit o změnu.

Vyhlídky do budoucna? Spíše pesimistické…

Otázka však ani tak nezní, do jaké míry brát při přípravě legislativy v potaz zkušenosti z praxe, nálady ve společnosti a zažité stereotypy. Tou otázkou daleko spíš je, zda může školský zákon zavádět novou metodu v diagnostice dětí a určovat míru jejich mentálního postižení? Měla by mít školská poradenská zařízení možnost „onálepkovat“ děti, které se pohybují v inteligenčních testech v rozmezí 70 – 90 bodů jako mentálně hendikepované? Zvlášť když na neutěšený stav školských poraden upozorňuje ministerský dokument Strategie vzdělávací politiky v ČR do roku 2020, kde se píše, že poradny pomáhají udržovat selektivitu vzdělávacího systému místo, aby dětem umožňovaly kompenzovat jejich znevýhodnění.

Vyhlídky těchto dětí jsou v současné situaci tedy spíše pesimistické. Formulace toho, že posouzení mentálního postižení vždy vychází z hodnocení „rozumových a adaptivních schopností… v souvislostech jeho vývoje a jeho sociálního a kulturního prostředí“, se totiž dá vykládat dostatečně široce. Záleží pouze na tom, jestli chceme takové děti do běžné základní školy pustit, nebo ne.

Časopis Zvoní! vydává společnost Člověk v tísni v rámci projektu Pojďte do školky.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

add1/Zdravotně nebo mentálně hendikepované děti ani děti ohrožené sociálním vyloučením by podle něj neměly být primárně posuzovány podle diagnóz lékařských a poradenských zařízení, ale podle toho, jakou potřebují podporu, aby se mohly vzdělávat, jak nejlépe to dokážou.“…Kdo tedy určí, jestli dítě je čí není mentálně nebo zdravotně postižené? To se bude dělat odhadem, abchom děti,probůh, nenálepkovali lékařskými či psychologickými posudky? Stejně takové dítě bude vyšetřeno, takž e alibismu psát, že děti nebudou „nálepkovány“. Vám všem tu vadí, když vás lékař onálepkuje, že jste třeba diabetici? To musí být fakt hra (když tedy pominu samotný fakt výskytu nemoci). Je tu u… Více »

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

omluva za chyby – nedostatek času a prostoru