Doučování má spoustu pozitiv pro jednotlivce, z pohledu školy nebo vzdělávací politiky už tak bezproblémové není, říká výzkumník

(c) Kateřina Lánská

Poptávka po tzv. stínovém vzdělávání, jak se systém soukromého doučování označuje v odborné literatuře, v posledních letech z různých důvodů stoupá. Roli zde hrají motivace rodičů, demografické faktory, ale třeba i podoba přijímacích zkoušek na střední a vysoké školy. „Když se změní něco ve školách, ať už jde o kurikulum nebo metody výuky, stínové vzdělávání na to vždy reaguje. Dnes se ukazuje, že dokonce zpětně ovlivňuje i to formální vzdělávání,” říká Vít Šťastný z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání PedF UK, který ve svém výzkumu mapuje podoby soukromého doučování.

Text a foto: Kateřina Lánská

Když se diskutuje o vzdělávací politice, doučování se jako téma neobjevuje. Bývá vnímáno jako neproblematické, ať už jde o doučování bezplatné nebo komerční. Co vás přivedlo k tomu, se tímto fenoménem dlouhodobě zabývat?

Doučování jsem se začal věnovat v doktorském studiu, do té doby jsem to vnímal podobně. Poté jsem se ale ponořil do studia zahraniční literatury, zejména literatury z asijských zemí, kde je soukromé doučování součástí každodenního života žáků. Kromě spousty pozitiv, které má soukromé doučování pro jednotlivce, to z pohledu školy nebo vzdělávací politiky už tak bezproblémové ale není. 

Přivýdělek pro učitele

Nechat se doučovat bývalo před revolucí vnímáno jako stigma, dnes už to tak není. Jak se z pohledu posledních desetiletí u nás změnila poptávka po doučování? 

První výzkumy tohoto fenoménu se u nás začaly realizovat teprve zhruba před deseti lety, první data máme z let 2015 – 2016. Můžeme se podívat i do jiných post socialistických zemí, kde je vývoj do značné míry podobný. Před revolucí bylo soukromé doučování marginální záležitostí, neexistovaly žádné masivní komerční služby, odehrávalo se na individuální bázi. Bylo určené hlavně pro ty, co nezvládali výuku. Porevoluční doba s sebou přinesla spoustu změn, mimo jiné i vstup komerčních subjektů do vzdělávání. Spousta jednotlivců, učitelů kvůli ne úplně dobrému finančnímu ohodnocení začala být motivována doučovat. Dá se říct, že poptávka po doučování je dnes tažena i nabídkou, roli hrají nesporně i demografické faktory a významným důvodem jsou také přijímací zkoušky.

Obecně má na růst poptávky po doučování vliv také důraz na vzdělání. Rodiče v něm vidí způsob, jak zajistit dětem dobrou budoucnost, a soukromé doučování k němu také přispívá. K vyšší poptávce po soukromém doučování přispěl také pokles důvěry ve formální vzdělávání a kvalitu výuky ve školách. 

Často tedy doučují učitelé…

U nás si učitelé hodně přivydělávají, více než třetina z nich má nějakou druhou práci, a přibližně třetina z nich soukromě doučuje. Tato data jsme sbírali ve školním roce 2018/2019 mezi učiteli 2. stupně základních škol a nižších ročníků víceletých gymnázií. Pak přišel nárůst platů, který mohl situaci trochu změnit, ale současná krize povede nejspíše opět k nárůstu. Zkoumali jsme různé faktory, domácí zázemí, vliv věku nebo rodinný stav. Záleží na situaci toho konkrétního učitele, starší učitelé neměli takovou potřebu si přivydělávat jako ti mladší, více doučovali také učitelé s rodinou.

Stínové vzdělávání – to není úplně neutrální pojem. Jaký je jeho vztah ke vzdělávání ve škole a jaká jsou podle vás se soukromým doučováním spojená rizika?

Termín “stínové vzdělávání” je od 90. let používán v odborné literatuře právě proto, že se už v prvních výzkumech poukazovalo na to, jak soukromé doučování souvisí s formálním vzdělávacím systémem. Jinými slovy, kdyby neexistoval formální vzdělávací systém, není ani stínové vzdělávání, které označuje různé druhy a formy soukromého doučování. Když se změní něco ve školách, ať už jde o kurikulum nebo metody výuky, stínové vzdělávání na to vždy reaguje. Dnes se ukazuje, že dokonce zpětně ovlivňuje i to formální vzdělávání.

Jedním z hlavních negativ je úzká spojitost se socioekonomickým statusem žáka. Pokud bychom přijali hypotézu, že stínové vzdělávání skutečně vede k lepším výsledkům žáků, je jasné, že ty rodiny a žáci, kteří si mohou dovolit větší množství kvalitního doučování, na tom budou z hlediska vzdělávacích výsledků lépe než žáci, kteří by to potřebovali nebo by to i chtěli, ale jejich rodiče na to nemají. 

Dalším problémem jsou etické otázky, které jsou s tím spojené zejména v případech, kdy doučování nabízejí přímo učitelé ve školách. Mohou doučované žáky upřednostňovat nebo jim nadržovat. Ze zahraničí známe spoustu příkladů, kdy učitelé ponoukají žáky, aby využívali soukromé doučování. V Gruzii nebo v Kambodži byly zdokumentovány případy, kdy toho učitelé dokonce zneužívají a třeba dovednosti a znalosti potřebné ke zkouškám vyučují pouze ve svých soukromých hodinách po školním vyučování. U nás se toto v masovém měřítku naštěstí neděje.

V ideálním případě by měli doučování využívat žáci, kteří si potřebují něco procvičit nebo pochopit to, čemu neporozuměli ve školní výuce, ale stále častěji se objevují případy, kdy rodiče investují do dalšího vzdělávání i u dobrých žáků. Pak dochází k tomu, že se zvyšují rozdíly mezi žáky v rámci třídy. Někteří se posouvají mnohem dál a pro učitele může být mnohem náročnější výuku diferencovat a přizpůsobit ji potřebám jednotlivých dětí. Problematická může být i vysoká zátěž. Někdy se také stává, že žáci, kteří mají hodně doučování se mohou stát závislí na pomoci doučujícího a nejsou schopni pracovat samostatně. Nebo mohou vnímat výuku ve škole jako nudnou a nezáživnou. 

Nízký socioekonomický status se nesleduje pouze na úrovni žáků a rodin. Máme u nás celé školy s nízkým socioekonomickým statusem. Měl by v takové situaci zasáhnout stát a nabídnout jim třeba finanční prostředky na doučování žáků?

Dávat školám finanční podporu k tomu, aby mohly doučovat žáky zdarma, je určitě dobrý způsob a v poměrně velkém měřítku se tak dnes již děje. Mohou čerpat dotační programy ze šablon, ze kterých hodně škol financovalo doučování žáků, kteří byli ohroženi školním neúspěchem. 

Má to ale I svá úskalí. Doučování ve škole je odlišné od toho soukromého a vnímají ho odlišně jak ti žáci, tak rodiče. Často to pak bývá tak, že žáci chodí na bezplatné doučování ve škole, ale rodiče zajistí ještě nějaké další soukromé doučování. Důvodem je například to, že když má žák jako doučujícího svého učitele, od kterého nemusí chápat některé věci ve výuce, tak mu to moc nepomůže. Externí vyučující, který bude mít jiný přístup a jiné metody, to může vysvětlit tak, aby to žák pochopil. Další věc je, že doučování ve škole žákům může splývat a nebývá individuální, ale ve skupinkách. Když doučuje někdo externí, žáci to vnímají jinak.  

Obecně ale z hlediska regulací státu je třeba být velmi opatrný, protože mají často nezamýšlené důsledky. 

V posledních dvou letech dostaly školy navíc na doučování peníze z Národního plánu obnovy, aby se vyrovnaly potíže vzniklé v období distanční výuky. Na to, jak efektivní to byla pomoc ale zatím nemáme data, že?

Myslím si, že ministerstvo posbíralo nějaká data, o tom kolik žáků jaké doučování využilo. Ale reálně hodnotit efektivitu toho doučování, na to si myslím, že zatím žádná data nejsou. To se asi uvidí až časem, jak moc dobře vynaložené peníze to byly. 

Do doučování se během lockdownů zapojili i studenti. Pokračujete v tom na pedagogické fakultě dále?

Během pandemie jsme otevřeli předmět Dobrovolnická činnost v době mimořádné. Spousta studentů přemýšlela o tom, jak během lockdownu pomoci žákům, byla to pro ně dobrá příležitost, jak se zapojit. Pokračujeme, tento předmět je jedním ze čtyř volitelných druhů praxe a je o něj velký zájem. Začalo to během covidové pandemie, ale dnes řada studentů takto dobrovolnicky pomáhá třeba uprchlíkům z Ukrajiny. 

Přijímačky a přetěžování žáků

Zmínil jste přetěžování dětí. Když se dnes podíváme například na situaci v Praze, kde je významný nedostatek míst na gymnáziích, ta konkurence samozřejmě zvyšuje tlak na poptávku po doučování, bez kterého dnes prakticky nemáte šanci se na žádané školy dostat. 

V některých regionech, zejména ve větších městech, nemáme dostatek míst na středních školách, a to je jeden z aspektů, které tu poptávku ovlivňují. Každý ambiciózní rodič bude samozřejmě stát o to, aby se jeho dítě dostalo na kvalitní školu. Otázkou je, zda by pomohlo více míst v gymnáziích. Myslím, že by to mohlo uspokojit alespoň ty relativně méně ambiciózní rodiče, ale soutěž o ta nejprestižnější gymnázia bude vždy hodně ostrá a bude záležet na tom, kolik rodiče investují do příprav. 

Hovoří se o tom, že obsah přijímacích testů, především na osmiletá gymnázia, nekoresponduje s obsahem vyučovaného kurikula ve školách. To asi také sytí poptávku po doučování…

Nejsem oborový didaktik, abych to dokázal posoudit. Cermat tvrdí, že to tak je, ale z terénu mám poměrně častou zpětnou vazbu, že to tak není. Někteří učitelé v deváté třídě říkají, že by měli učit například v matematice něco jiného, než na co je třeba připravovat žáky na přijímací zkoušky. To by určitě stálo za nějakou hlubší analýzu, podívat se na to, do jaké míry rámcové a školní vzdělávací programy korespondují s tím, co je obsahem testů. 

Nicméně testy by měly správně odpovídat tomu, co se žáci naučí ve škole. Na druhou stranu máme rámcový vzdělávací program a školní vzdělávací programy a ty daly školám určitou míru flexibility a autonomie v tom, co se ve školách učí. Je otázkou, jak to skloubit s obsahem testů. Některé školy mohou dávat důraz na jiné oblasti než jiné školy. Máme mezi školami poměrně velkou variabilitu i v kvalitě výuky.

Je tu spousta kritiků jednotných přijímacích zkoušek. Pokud to srovnám se situací, která tu byla předtím, když si každá škola dělala přijímací testy sama, tak bych tak kritický nebyl. Myslím si, že psychometrické vlastnosti testů od CERMAT, jsou určitě lepší než těch, které by si školy připravovaly samy. 

 

„V ideálním případě by měli doučování využívat žáci, kteří si potřebují něco procvičit nebo pochopit to, čemu neporozuměli ve školní výuce, ale stále častěji se objevují případy, kdy rodiče investují do dalšího vzdělávání i u dobrých žáků.“ (c) Kateřina Lánská

 

Každopádně v tomto hraje roli vícekolejnost našeho vzdělávacího systému. Když tu máme osmiletá, šestiletá a čtyřletá gymnázia, může se stát, že dítě během povinného vzdělávání může skládat přijímací zkoušky až třikrát. To jednak sytí trh a dělá to nové příležitosti pro rozvoj soukromého doučování, a zároveň to posiluje nerovnosti i ve vztahu k bezplatnému doučování organizovanému přímo školami, protože ty nemají žádný zájem na tom vést doučovací přípravné semináře na přijímačky pro žáky pátých a sedmých tříd. 

Kurikulum neodpovídá, protože se ve škole zpravidla neučíme na testy. I v té deváté třídě mají děti často speciální seminář, kde se věnují přípravě na testy, ale nedělají to v běžné výuce. Žáci potřebují znát to, jak jsou testy koncipované, potřebují znát strategie, jak při vyplňování testů postupovat, naučit se pracovat s časem a rozvrhnout si práci. Nejsou to věci spojené přímo s tím konkrétním předmětem, jde spíš o nadpředmětové dovednosti, které si žák potřebuje osvojit k tomu, aby byl úspěšný. 

Spojité nádoby

Mluvil jste o vzájemném vztahu komerčního doučování a formálního vzdělávání. Jak tento vztah funguje?

Existují školy, které navazují různé druhy partnerství s poskytovateli doučování. V některých školách se žákům doporučuje, aby navštěvovali soukromé doučování, někde mají dokonce seznam doučujících, které doporučují. Jedna škola v našem předchozím výzkumu například spolupracovala s jazykovou školou, která jim zajišťovala kroužky, rodilého mluvčího do výuky, ale i kurzy profesního rozvoje pro učitele nebo jazykové soutěže, jiná soukromá škola zase po dohodě s rodiči sama organizovala doučování za úplatu, přitom ale i samotné školné bylo poměrně vysoké. 

Z hlediska mezinárodního srovnání jsou pak unikátní přípravné kurzy, které poskytují samotné školy. Střední školy je provozují buď formou doplňkové činnosti, ze které mají malý profit, nebo se domluví s konkrétním učitelem, který si založí firmu či živnostenský list a nabízí škole kurzy. Ekonomika přípravného kurzu jde mimo rozpočet školy, ale v těch kurzech figurují samotní učitelé. Nebo se rovnou domluví s nějakou komerční firmou, která pak ty přípravné kurzy nabízí v prostorách školy.  Jsou k vidění opravdu zajímavé modely toho, jak jsou propojeni poskytovatelé soukromého doučování se školami.

Jaké faktory, které hrají roli v poptávce po doučování, sledujete? Je například větší mezi dívkami nebo chlapci?

Dělali jsme výzkum mezi žáky nižších ročníků víceletých gymnázií, tam soukromé doučování mělo 43 % chlapců a 52 % dívek. Ve větší míře to jsou tedy dívky, a především dívky na gymnáziích. Ve starším výzkum týkajícím se maturantů ale vycházel podíl soukromě doučovaných žáků z hlediska pohlaví podobně. Z hlediska velikosti sídla platí, že na venkově je doučování vyhledávané v daleko menší míře než ve větších městech. Dá se říct, že s rostoucím počtem obyvatel v obci roste i pravděpodobnost, že dítě využije soukromé doučování. 

Situace se ale teď proměnila po zkušenosti s distanční výukou, kdy najednou díky online výuce máte z lokálního trhu celorepublikový. Rodiče si mohou vybírat a nejsou omezeni nabídkou v místě bydliště. Může to být i levnější a v určitém ohledu to vyrovnává šance. 

Jaké jsou pro vás v oblasti výzkumu doučování další výzvy? 

Aktuálně děláme třetí větší výzkum a ten se týká rodičů. Jako úkol jsme si stanovili zjistit, jakým způsobem rodiče volí soukromé doučování. Chceme porovnat, co je pro ně důležité, protože každý rodič volí v závislosti na své životní situaci trochu jinak. Rozhoduje to, kolik má dětí nebo dostupných zdrojů. Zajímá nás i to, jak to působí na vztahy v rodině. Výzvou je pochopit, jak různé životní situace rodičů a jejich přístupy ovlivňují jejich rozhodování o tom, jakou formu a intenzitu doučování pro své děti zvolí. 

Mluvil jste hodně o různých negativech spojených s masovým stínovým vzděláváním, vidíte na doučování i něco pozitivního, když pomineme benefity pro individuální rozvoj dětí? Z pohledu celého vzdělávacího systému?

To je těžká otázka. Většinou jsou ta pozitiva zmiňována ve vztahu k jednotlivcům. Kdyby tu doučování vůbec nebylo, neměla by spousta žáků možnost někde najít pomoc. Zejména když myslíme na děti rodičů, kteří jim se školní přípravou nedokážou pomoci. Z hlediska společnosti se mluví o tom, že jakékoli další vzdělávání je investice do lidského kapitálu, a to se pak třeba projeví i v ekonomické výkonnosti země. To alespoň bývá jeden z argumentů zastánců soukromého doučování. 

Vít Šťastný vystudoval Filozofickou a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (obory Francouzština se zaměřením na aplikovanou ekonomii a Pedagogika-sociální práce) a následně v roce 2016 obor Pedagogika na Univerzitě Karlově. Ve školním roce 2014/2015 pracoval jako učitel na víceletém gymnáziu v Praze. Aktuálně působí v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání PedF UK. Mezi oblasti jeho výzkumného zájmu patří srovnávací pedagogika a sociologie vzdělávání, věnuje se problematice privatizace ve veřejném vzdělávání a stínového vzdělávacího systému. 

Text vyšel ve zkrácené podobě v Akademii Lidových novin.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz

 

Připojit se s



Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments