A2larm.cz: Cestopis migrujícího rodiče. V českém školství je potřeba najít si svou kastu

Přečtěte si komentář Petera Chvojky, který před časem přinesl do veřejné debaty téma hodnocení výchov ve školách. Text shrnuje jeho zkušenosti s českým vzdělávacím systémem a vyšel 22. listopadu na webu A2larm.cz.

Je až absurdní, že zemi, jakou je Česká republika, zachvátila ve snaze o školskou reformu jakási finská horečka. „Finsko! Finsko!“ zněla v uplynulých letech odpověď na bolesti českého školství. Zdá se však, že v poslední době došlo k jakémusi vývojovému posunu, kdy je zjevnější, že finská a česká mentalita jsou naprosto neslučitelné kulturní entity.

Olli Pekka Heinonen, generální ředitel Finské národní agentury pro vzdělávání, říká: „Nemáme žádné speciální školy pro talentované děti ani pro děti s handicapem. Dokonce ani soukromé školy, kde by si rodiče mohli zaplatit za lepší vzdělávání. Nic takového, všechny školy ve Finsku jsou víceméně stejné. Nechceme, aby spolu školy soutěžily, nechceme vytvářet žádné žebříčky, jen si chceme být jistí, že všechny naše školy jsou dobré.“ Miloš Zeman ke vzdělávání dětí říká: „Rychlost kolony je určená rychlostí nejpomalejšího vozu.“ Tedy zbavme se handicapovaných a sociálně a výkonnostně slabých. Uhněte, my jedeme! A český rodič dodá: „Každý chce pro své dítě to nejlepší vzdělání.“

Úspěchy finského školství podpírá především typická severská víra v sociální spravedlnost a rovnost, hluboce zakořeněná v kultuře i náboženství. Dále kvalifikovanost a angažovanost učitelů, kteří se těší společenskému respektu (jen deset procent uchazečů o učitelství uspěje, součástí systému je tedy náročná konkurence a výběr). S tím souvisí schopnost těchto lidí uchopit školu, tedy instituci a organizaci, jako komunitní společenství. Základní idea, zřetelně srozumitelná všem členům vzdělávacího procesu (učitelům, rodičům, administrativě), zní: vzdělávání je nástroj vyrovnávání a vyvažování společnosti. Co možná nejkvalitnější školy musí být dostupné každému. Z našeho pohledu zůstává paradoxem, že tato sociální a empatická, nikoli výkonnostní tvář školství (vyloučené je známkování dětí prvních šest let výuky) generuje nejlepší výsledky v mezinárodních měřeních (např. nejvyšší umístění žáků v oblasti vědy mezi státy OECD).

Mezi maringotkou a nereformovatelnou základkou

Jihočeské maloměsto: po torzech městských hradeb běhají děti. Jsou zvláštní. I chlapci nosí dlouhé vlasy, pokřikují cosi o planetách a vesmíru, na lavičkách v parku mají odložené knihy a na trávě dvě želvy. Každé pondělí lze skupinku vídat na faře, kde hrají šachy a každý podzim na stupních vítězů charitativního běhu Dobroběh. Vypadají jako z nějakého skanzenu hnutí hippies. Jsou to děti, které chodí místo do školy do maringotky v lese. Jejich rodiny odmítly atributy oficiálního českého školství: disciplinaci a výkon. V jiné sociální skupině zaslechnu výrok: „Mezi ty děti bych naši Janu nepustila.“ Jana je holčička z druhé třídy spádové školy, která brečí i za dvojky. „Je perfekcionistka,“ pochvaluje si maminka. Je dobré, že se tyto děti nikdy nepotkají v jedné škole, natož třídě? Nemají Seveřané pravdu? Ať děti zblízka zakoušejí, co je to sociální diverzita. Kdy jindy má člověk vidět, jak jsou lidé různí, jinací, hodnoty relativní? Není rozvoj sociálního vnímání skutečnou podstatou základního vzdělání?

Dlouhodobě podfinancované a dehumanizované státní školství vytlačuje mimo svůj horizont angažované či kriticky uvažující rodiče i schopné pedagogy. Sledujeme absurdní, ale stejně tak zákonitou sociální segregaci, iniciovanou paradoxně vzdělávacím systémem, jehož poslání je přesně opačné. Škola má společnost stmelovat, stabilizovat, otevírat vazby mezi představiteli různých sociálních skupin. My oddělujeme privilegované od méně úspěšných, míříme k rezidenčním lokalitám kolem kvalitních škol a slučujeme vnímavé pedagogy s dětmi z ekonomicky, sociálně nebo kulturně silnějšího prostředí.

Zdá se, že maringotky či jurty na straně jedné a nereformovatelná spádová základka na straně druhé představují pro většinu z rodičů (zvláště mimo větší města) varianty toho, jak realizovat povinnou docházku dítěte. S pocitem viny i my posíláme své tři potomky do jedné ze dvou spádových škol. Setkání s českou školní realitou je jak úder trámem. Prvňáci v říjnu nosí domů poznámky a pětky. Paní učitelka se jim svěří, že by je nejradši všechny zfackovala. Na rodičovském sdružení se tatínek dozví od jiné paní učitelky, že je „snad debil“. O rezervách školy se pár rodičů snaží komunikovat s vedením, se zřizovatelem, s komisí pro školství, v místním tisku. Bezúspěšně. Všechno je „normální“, škola je „tradiční“, hlavně žádné debaty nebo články. Rodiče to vzdají. Poslední pokus: jdu na radu rodičů s tématy: novodobé metody výuky, smysl žákovského parlamentu, možnosti slovního hodnocení aspoň VV, TV, HV. Ředitel uteče a odmítá se vrátit, dokud budu přítomen. Jdu do parku na želvy.

Školská migrace

Nacházíme nestátní školu v Táboře, stěhujeme se k ní. Vychází najevo, že jsme se tím zapojili do již zaběhlého pohybu, kterému se říká školská migrace. Střední a vyšší třída reaguje na dlouhotrvající pokusy o školskou reformu (tzv. Bílá kniha z roku 2001 skončila fiaskem, nynější strategie má koncovku 2030+) tím, že vytváří školy vlastní nebo se k dobrým školám stěhuje, povětšinou k těm soukromým. Rodiče v nich nacházejí tzv. alternativu: podporující prostředí, důraz na vnitřní motivaci dítěte, formativní hodnocení, vzájemný respekt. Světlem v tunelu jsou vzácné snahy pedagogů-pionýrů, kteří usilují o zavedení inovativního vzdělávání ve škole státní. Příkladem je ZŠ Solidarita na Praze 10. Opět to podněcuje pohyb obyvatel. Zastupitel Milan Maršálek potvrzuje: „Náš úřad registruje zvýšený zájem rodičů z nespádových oblastí o tuto konkrétní školu.“ Přetlak na kvalitní školy dokonce přináší tak absurdní jev, jako je losování přijatých žáčků z nadměrného počtu přihlášených zájemců.

Celý text najdete na webu A2larm.cz.