Hospodářské noviny: S kvalitní profesní přípravou bych se vyhnula mnoha slepým uličkám, ta tu ale chybí, říká o roli ředitelky školy Marie Gottfriedová

(c) Kateřina Lánská

Přečtěte si rozhovor Anny Brzybohaté s Marií Gottfriedovou, ředitelkou ZŠ Trmice v Trmicích u Ústí nad Labem o tom, jaké to je řídit školu během koronavirové pandemie, jak to obecně v českém školství vypadá s profesní přípravou ředitelek a ředitelů škol a jak pandemie a distanční výuka proměnila vztahy ve škole. Text vyšel 5. prosince na webu Hospodářských novin.

Do Základní školy v Trmicích u Ústí nad Labem chodí na 320 dětí, zhruba polovina jich je ale v karanténě. Výuka je tak hybridní – na dálku i ve třídách. Podmínky se podle ředitelky Marie Gottfriedové, jejíž zkušenosti využila i studie o řízení škol pro konferenci Kam kráčíš Česko/Evropo 2021, mění téměř z hodiny na hodinu. „Období, které teď prožíváme, je náročné zejména v tom, že nelze nic moc plánovat. Učíme se flexibilitě, reagujeme bez možnosti velkých příprav na aktuální dění, improvizujeme, žijeme a pracujeme tady a teď,“ říká Gottfriedová v rozhovoru pro HN.

Máte teď polovinu školy v karanténě, nemocní jsou i oba vaši zástupci. Jak se dá v takových podmínkách zvládnout vedení školy?

Je třeba přepnout do krizového módu řízení. To znamená určit si priority, řešit pouze to nejnutnější a zachovat si pokud možno nadhled. Pro mě osobně je těžké pustit nějaké věci a projekty k vodě, protože za daných okolností už na ně prostě není potřebná kapacita. Ale je to nutnost a je třeba to udělat, pokud si to situace žádá a pokud je třeba opravdu zodpovědně hospodařit se silami svými i kolegů. Tento týden jsme se rozhodli, že neuspořádáme Adventní zastavení, což byla akce pro rodiče a veřejnost, na kterou jsme se hodně těšili. Plánovali jsme ji v areálu školní zahrady, se zpěvem koled, popíjením svařáku, s dobrým gulášem a s živým betlémem, tak snad příště.

Jak se současná situace projevuje na výuce?

Pracujeme a učíme se s mnoha otazníky v zádech. Nepůjde tato třída do karantény? A pokud ne, kolik dorazí do školy dětí? Co můj tandemový kolega, bude v pondělí zdráv, nebo jak to bude s exkurzí do Terezína? Období, které teď prožíváme, je náročné zejména v tom, že nelze nic moc plánovat. Učíme se flexibilitě, reagujeme bez možnosti velkých příprav na aktuální dění, improvizujeme. Na druhou stranu nám přesně tohle náramně prospívá, protože jsme nuceni opouštět své zaběhnuté koleje, své stereotypy a začínáme přemýšlet jinak, což je osvěžující a v našich školách tolik potřebný vítr.

Během distanční výuky podle vašich slov nebylo žádné dítě, se kterým byste nebyli v kontaktu. Data České školní inspekce ale říkají, že 10 tisíc dětí se do výuky vůbec nezapojilo. Jak se to dařilo a daří u vás?

Součástí našich představ je úsilí o to, aby škola neposilovala bariéry, ale přesně naopak. Chceme nerovnosti a překážky stírat. Naše pedagogické myšlení je orientováno tak, abychom šli našim žákům vstříc, abychom jim podávali pomocnou ruku, podporovali je, a pokud se objeví překážka, abychom společně hledali řešení. Tak tomu bylo a je i v době pandemie.

A jak to děláte?

Jde nám o to, abychom s žádným dítětem ten kontakt neztratili, i když je to někdy obtížné. I v tomto případě ale platí ono známé „Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby“. Šli jsme žákům naproti, půjčili jsme jim mnoho počítačů a tabletů, chodili jsme do rodin, poskytovali jsme individuální konzultace, doučovali jsme žáky, kteří potřebovali podpořit, oceňovali jsme u dětí i malý pokrok. Nejsou to nikterak světoborné aktivity, ale pokud se realizují včas a se vstřícností, jejich efekt je vážně obrovský.

V době covidu žijeme už skoro dva roky. Jak moc se to projevuje do celkového řízení školy?

Je třeba ji řídit jinak a především přemýšlet jinak. Jde o to, abychom nalezli a nově definovali smysl školy, aby vzdělávání v ní bylo propojené se životem, s potřebami lidské společnosti a rychle se měnícího světa. Klíčový je také vztah mezi učitelem a žákem.

Vidíte to někde v praxi?

Pozoruji například, jak hodně jsme se v naší škole posunuli směrem k ještě intenzivnějšímu partnerství mezi učiteli a žáky. Doba distanční výuky učí žáky zodpovědnosti a samostatnosti, ukazuje, že oni jsou hlavními aktéry v procesu vzdělávání a seberozvoje. A pedagogy zase zřetelně směřuje k roli průvodce. Toho, kdo podporuje, motivuje, pomáhá objevovat a rozvíjet potenciál. To jsou velmi cenné impulzy a my se nesmíme chtít vracet do zajetých, ale mezitím už nikam nevedoucích kolejí.

Klíčový je vztah mezi žákem a učitelem. ZŠ Trmice. (c) Kateřina Lánská

 

Ředitel v době nástupu nemusí být kvalifikovaný, podle školy se jen vyžaduje tří- až pětiletá praxe. Uchazeč má pak dva roky na to, aby prošel potřebným studiem pro ředitele. Jak je to možné?

Naštěstí se o formování ředitelů začíná mluvit víc, což je dobře, už vznikají první návrhy modelů jejich systémové formace. Jsou to zásadní aktéři, od kterých se odvíjí kvalita vzdělávání v našich školách. Bohužel nyní u nás neexistuje systémová příprava adeptů na ředitele školy, kterou by absolvovali ještě před svým nástupem do funkce. Přichází jen „jsi ve vodě, tak plav“.

Učí se tedy za pochodu, jak se to může ve škole projevit?

Budu-li vycházet ze svých zkušeností, jsem přesvědčena o tom, že s kvalitní profesní průpravou bych se vyhnula mnoha slepým uličkám.

Jakým?

Jde o objevy a poznání, ke kterým jsem sice nakonec došla, ale mohlo to být daleko dříve. V řízení školy je například naprosto klíčová komunikace. Je důležité, jak ředitel komunikuje s žáky, kolegy, rodiči, veřejností. Je podstatné, aby ředitel věděl, jak vést rozhovor se svými kolegy, jak je motivovat a jak podpořit jejich sebedůvěru a potenciál. Může na to časem přijít sám, ale daleko lepší je, když na to bude připravený a bude si vědět rady.

Není ani žádná „vysoká škola“ pro ředitele školy. Jak by měla vypadat jejich příprava?

Jde o více vrstev. Patří sem management, řízení vzdělávání a výchovy, vedení pedagogického týmu, ale také komunikace a práce s informacemi. Já osobně považuji za nejpodstatnější seberozvoj, schopnost vést a řídit sebe samého, umění pracovat se sebou a pořád se posouvat dál.

Učitelé mají sborovnu a kolegy. Jaké podpory se dostává vám jakožto ředitelce?

Největší oporou jsou moji dva zástupci. Společně čelíme všem úskalím, která přicházejí, hledáme řešení a spolupracujeme. Fungujeme jako dobře vyladěný tým, máme své gesce, skvěle se doplňujeme. Jsme nejen kolegové, ale i dobří přátelé. Dnes už vím, že kdybych tyto dva kolegy po svém boku neměla, asi bych ředitelování pověsila na hřebík, minimálně by mě řízení školy tak nebavilo a nepřinášelo mi radost.

Říkáte, že je potřeba vést školu s jasnou vizí. Jaká je ta vaše a jak se do toho promítá fakt, že do školy chodí děti z vyloučené lokality?

Pracujeme se třemi pilíři. Jednak jsme škola otevřená všem dětem a usilujeme o to, abychom každému dítěti vytvořili optimální podmínky pro objevení a rozvoj jeho potenciálu. Pracujeme s vědomím, že škola se musí přizpůsobit dětem, nikoliv děti škole. Pak také usilujeme o přívětivé, vlídné a bezpečné klima ve škole. Chceme, aby děti chodily do školy rády a aby jim učení přinášelo radost.


Marie Gottfriedová

Základní školu v Trmicích na Ústecku vede 16 let. Škola vešla do povědomí kvalitním začleněním žáků ve své spádové oblasti, kam patří i vyloučené lokality, či spoluprací s anglickou Babington College. Pod jejím vedením škola dlouhodobě usiluje o snižování nerovností ve vzdělávání.

Gottfriedová obdržela v roce 2015 cenu Alice Garrigue Masarykové za prosazování inkluzivního vzdělávání. Cenu uděluje velvyslanectví USA v Praze za přínos lidským právům, demokratickým hodnotám, sociální spravedlnosti a otevřené občanské společnosti.

V Trmicích je od roku 2002 také členkou zastupitelstva města.

Připojit se s



Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments