Právo: Kantoři nejsou za komické figury, říká o seriálu Ochránce Tomáš Feřtek

(c) Kateřina Lánská

Seriál České televize Ochránce o fiktivním školském ombudsmanovi vyvolal pozitivní reakce diváků i kritiků, protože nepřikrašluje prostředí ve školách ani mezi dětmi, rodiči a kantory. Okolnosti vzniku desetidílného seriálu popsal v rozhovoru pro Právo jeho tvůrce, scenárista a zakladatel vzdělávacího spolku EDUin Tomáš Feřtek. Text vyšel 23. září v deníku Právo.

Minulý díl Andílek o nezvladatelném chlapci, který ohrožuje spolužáky, měl silnou odezvu. Je to konkrétní případ, nebo spíš modelový?

Vždy vybíráme případy, které se stávají opakovaně, a je to důležitý problém. Ale tento díl má velmi přesnou předlohu. Stalo se to kamarádovi, řediteli, a já to sledoval v reálném čase.

Jak to tam bez ochránce dopadlo?

Když si odmyslíte angažmá ombudsmana, tak tam to dopadlo přesně tak, jak je popsáno. U všech případů platí, že za nimi stojí nějaká konkrétní historka, a někdy ji odvyprávíme velmi podobně. Někdy něco drobně posuneme z důvodů vyprávění, někdy spojíme dvě historky dohromady. To byl případ Vraždy vychovatelky. Chceme totiž hlavně pojmenovat nějaký problém. Jistě že platí, že v žádné z předlohových kauz nevystupoval školský ombudsman.

Je fakt, že potíže s dětmi s poruchou chování mají na každé druhé škole?

Když jsem formulaci psal, tak to platilo. Dneska bych řekl, že se to děje už na každé škole. Jen v mém okolí jsou děti s poruchou chování, které nemají ani žádnou jinou diagnózu, je to normální chytré dítě, ale nezvladatelné.

I ten model se opakuje: kluk ze třetí čtvrté třídy, konflikt v rodině, dlouhodobě neuspokojené vztahy, chová se s velkým pohrdáním vůči ženám, je hodně vulgární, sexuálně vyzývavý. Uvědomme si, že poruchu chování má asi 19 tisíc dětí a základních škol je kolem čtyř tisíc.

Jak to těm školám jde?

Blbě. Je to opravdu strašně složité. Když se podíváte na edu.ceskatelevize.cz, tak tam najdete debatu k danému dílu, kde tři odbornice vysvětlují, co by se dalo dělat, aby konflikty byly menší. Ale učitelky v terénu odbornou výbavu nemají.

Řeší to tak, že děti pošlou do poradny, přes psycholožku, ale ani to neznamená, že situaci zvládnou. Reálně nemají k dispozici žádný podpůrný systém, který by jim pomohl. Nedaří se to zvládnout ani funkčním školám, které třeba mají i speciální pedagogické centrum. Řešení tohoto i jiných problémů, jako jsou potíže s žáky cizinci, identifikace nadaných dětí, na to musí existovat centrum podpory, kde jsou k dispozici specializovaní profesionálové. A to má přesně ministerstvo v záměru. Hodně pomůže, když se ve třídě objeví v nějaké roli chlap a toho nezvladatelného kluka zaměstná nějakým jiným způsobem. Vím, že v jednom případě vzal ty kluky na několikadenní výpravu a tam jim dal velkou zátěž. Oni si na něj nějak přenesli autoritu, kterou by čekali od otce.

Ale jednoduché řešení není. I kdybychom zřizovali nové školy pro děti s poruchou chování, nevyřeší to spoustu hraničních případů, které jsou pro učitele, spolužáky, rodiče obtížné, přitom není rozumné dítě někam přesunout. Když je to malá škola v okrajovém regionu, tak to musí buď zvládnout, nebo to dítě přesunout na psychiatrii, což je trochu blbé.

Funguje školský ombudsman jako v seriálu?

Rodiny asi nenavštěvuje, ale zrovna tento typ případů se mu dostává na stůl docela často. Ptal jsem se na to školského ombudsmana Slávka Hrzala před pár dny. Většinou se snaží zprostředkovat komunikaci ve škole a opravdu tam i jezdí. Myslím, že nejčastěji řeší pracovněprávní vztahy, kdy se jedná spíš o šikanu ve sborovně.

Spolupracoval jste s panem Hrzalem?

Když jsme na tom začali pracovat, právě nastoupil. Zrovna se tam snažil zorientovat. Ale ta role ombudsmana v jednotlivých případech ztělesňuje pomocné profese, které se ve skutečnosti mohou objevit. Například mediátor nebo odborný mentor. Všechny jsme sloučili do postavy ombudsmana a ukazujeme, že takto by podpora v krizi mohla vypadat.

Když jsem za panem Hrzalem šel po roce práce na scénáři, říkal mi příklady z praxe, které jsem použil. Třeba tu otočenou katedru z prvního dílu Slabý kus o šikaně učitelky. Celkově jsem však měl pocit, že rozdíl mezi našimi příběhy a skutečností zas tak velký není.

První díl byl inspirován případem šikany učitelky na pražské střední škole. Jak moc přesné je to líčení? Nemůže to dané učitele poškodit?

Tady je ombudsman ještě jako člen sboru, protože jsme chtěli představit sborovnu zevnitř. Nechceme odkazovat na konkrétní školu, na druhou stranu sborovnu líčíme v pozitivnějším světle, než to bylo. Tady se totiž našel aspoň jeden učitel, který řekl „něco jsme asi zvorali“.

Mám zásadu, že nikdy neděláme oběť horší, což platí i o tom okolí. Jistě se někdo bude cítit dotčen, protože každý má na událost svůj pohled. A právě s těmi různými pohledy pracujeme.

Brali jste v potaz, jak bude veřejnost pohlížet na učitelské povolání?

Velmi, a proto jsme dělali v létě předpremiéry pro stovky učitelů. Nikdo z nich nepopíral reálnost problémů a výstižnost prostředí. Když někdo řekl, že takto by se sborovna ve škole nechovala, někdo jiný řekl, že u nich ve škole to tak přesně vypadá.

Část učitelů si hodně stěžovala, že dosud byli v seriálech učitelé hodně karikované, komické figury. A líbilo se jim to, že tady to není, protože bereme postavy s respektem. A pak se část obávala, jaké světlo to na profesi vrhne. Někde to byli jedinci, někdy to byla třeba polovina.

Jaké jsou ohlasy nyní?

Mám asi pět osobních reakcí denně, které jsou z velké části od učitelů, a absolutně pozitivní. A lidé mimo kantorskou profesi se vyjadřují, že si uvědomili, jak je to složitá profese a jaká dilemata se tam řeší, což si dříve neuvědomili.

Takže z toho vyjdou učitelé se ctí?

Sborovna v první epizodě není lákavá. V druhé epizodě se zastáváme i vychovatelů, protože obě strany jsou ve velmi nelaskavém prostředí a obě se občas chovají možná problematicky. Ale pomoct máme jedněm i druhým. V závěrečném monologu hlavní vychovatelka líčí velmi osobně svou situaci. To není nic, co by ji shazovalo. Právě naopak.

Škola ve třetí epizodě je úplně normální a neříkáme o ní nic špatného. Paní ředitelka je sympatická paní, která v rámci svých možností a schopností udělala, co mohla. Totéž platí o učitelce a asistentce. Fakt to mají těžké, těch nezvladatelných dětí přibývá a oni si s tím opravdu nevědí rady.

Pátý díl bude o segregované škole, kde je učitel v těžké situaci, s níž si také neví rady, ale je to entuziasta, který tu práci dělá rád. Vystupuje tam zástupce ředitele, který se snaží školu vytáhnout ze dna, byť to není snadné. I když líčíme zatuhlá místa systému, určitě nevrháme na učitelskou profesi špatné světlo.

Máte nějakou odezvu z ministerstva školství nebo od České školní inspekce?

Z ministerstva ne, od různých míst inspekce ano, a to velmi pozitivní.

Když jste se do toho pustil, sledoval jste vyšší cíle?

Nikdy jsem nedělal zábavu pro televizi. Kromě Kriminálky Anděl jsem měl vždy jiné ambice. Tento projekt fakticky vymyslel a postupně mě k tomu dostrkal producent Michal Reitler. Dělali jsme různé kriminálky nebo Svět pod hlavou. Měl pocit, že když se zabývám vzděláváním, že bychom na to téma mohli něco vytvořit. Ale já moc nevěděl, co s tím.

A pak přišel s nápadem, že by to byl epizodní seriál, který by řešil problémová místa ve školství. Pak si přečetl, že jmenovali nového školského ombudsmana, a napadlo ho, že to by mohla být ta postava, která vše propojuje. A tak jsme se do toho s Matějem Podzimkem dali.

Od začátku to však bylo míněno jako něco, co má nabídnout veřejnosti vhled do světa, o kterém máme pocit, že ho všichni známe, ale jen zvnějšku. Chtěli jsme ho ukázat zevnitř.

Připojit se s



Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments