Oldřich Botlík: ČŠI nechtíc upozornila na rozpor mezi RVP ZV a Standardy

Publikujeme komentář Oldřicha Botlíka, který se rozhodl zveřejnit odpověď České školní inspekce na jeho podnět, s nímž se na ni obrátil kvůli pochybnostem o správnosti zařazení tzv. korektorských úloh do přijímacích testů. O problému napsal nejprve článek do Lidových novin. Na základě reakce Cermatu se potom obrátil na ČŠI. Jak vyplývá z její odpovědi, inspekce konstatovala, že záležitost věcně přísluší ministerstvu školství jako nadřízenému orgánu Cermatu, a podnět mu postoupila. Zároveň odpověď doplnila o své stanovisko k danému podnětu.

V názoru na to, kdo se má podnětem zabývat, má ČŠI nejspíš pravdu. Přesto mě se svým pohledem na věc seznámila. A tím i veřejnost, neboť jsem inspekci napsal, že mám v úmyslu její odpověď zveřejnit. Snahu autora odpovědi Mgr. Robina Pokorného, pověřeného vedením oddělení právních a vnitřních věcí, velmi oceňuji. Fakticky totiž potvrzuje, že na úrovni očekávaných výstupů RVP ZV korektorské úlohy oporu nemají. Pokud ji opravdu našel na úrovni Standardů, pak je zřejmé, že mezi RVP ZV a Standardy existuje rozpor, kterým by se mělo ministerstvo školství zabývat. Navíc mi umožnil pochopit, proč se mnou Cermat a ČŠI nesouhlasí.

Podle mě je to proto, že Cermat i ČŠI touží ověřovat pravopisné znalosti žáků, což naprosto chápu.  Jenže rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV) umožňuje ověřovat pouze něco jiného: zda žák dokáže své pravopisné znalosti užívat k tomu, aby psal bez chyb. Ukážu na příkladu, že rozdíl je zásadní. Řekněme, že žák má v testové úloze posoudit, zda na vyznačené místo čárka patří (ANO), nebo nepatří (NE): Šli jsme na výlet[,] a protože začalo pršet, vrátili jsme se domů. Pokud problému nerozumí, může leda tipovat. Kdyby ovšem psal o svých prázdninách slohovou práci, mohl by napsat něco nepatrně jiného, v čem si je interpunkcí jist: Šli jsme na výlet, ale vrátili jsme se domů, protože začalo pršet.

Rovnou zdůrazňuji, že pravopisné znalosti pokládám za důležité. A jsem si také vědom, že psaním slohových prací se některé z nich ověřit nedají. Jenže podle školského zákona smí Cermat ověřovat pouze to, co mu dovoluje RVP ZV. Inspekce zase kontroluje, že rámcový program dodržují školy. „Vylepšování“ RVP ZV, i kdyby probíhalo s těmi nejlepšími úmysly, ani jedné z obou institucí nepřísluší – ty ho mají důsledně respektovat.

Z tohoto hlediska porušily letos školský zákon všechny testové úlohy „na pravopis“. Já jsem se obrátil na ČŠI kvůli korektorským úlohám, v nichž žáci hledali čtyři blíže neurčené pravopisné chyby, které se mohly vyskytovat kdekoli v relativně dlouhém textu, jejž napsal někdo jiný. V těchto úlohách je totiž rozpor s RVP ZV nejzjevnější: prohledávání rozsáhlého textu představuje zátěž v podobě mnoha nesourodých činností, kvůli níž se někteří žáci ani nemusejí k uplatnění svých pravopisných znalostí dostat. Nevíme tedy, co úloha vlastně ověřuje: když žák chybu nenalezl, neumí pravopis, nebo špatně hledal? Platí to rovněž o dospělých – nejsem ostatně zdaleka sám, kdo nad korektorskými úlohami zjistil, že mu některé chyby vytrvale unikají, i když pravopis umí. Učitelé češtiny, kteří běžně opravují žákovské chyby i v mizerně čitelném rukopisu, jsou výjimkou vyplývající z jejich profese.

V podnětu jsem velmi podrobně a pečlivě odůvodnil, proč zařazení úlohy určené deváťákům nemůže být ospravedlněno očekávaným výstupem ČJL-9-2-07 „žák v písemném projevu zvládá pravopis lexikální, morfologický i syntaktický ve větě jednoduché i v souvětí“. Je totiž mimo jiné zcela nepochybné, že spojení „písemný projev“ používá RVP ZV pro označení toho, co píše žák – nikoli někdo jiný.

ČŠI odpověděla, že našla oporu, která opravňuje zařazení úlohy do testu. Podle ní ji poskytují právě výstup ČJL-9-2-07 spolu s indikátorem ČJL-9-2-07.1 „žák vybere z nabízených vět tu, ve které je/není pravopisná chyba“, který prý na výstup navazuje ve Standardech pro základní vzdělávání. Nenavazuje – jediný navazující indikátor říká, že „žák píše bez pravopisných chyb“. Ve věci, o kterou jde, ani není směrodatný. Školský zákon totiž Standardy vůbec nezná – jsou pouze dodatečně doplněnou podzákonnou pomůckou. Skutečným zněním tohoto indikátoru „žák píše bez pravopisných chyb“ je navíc očekávaný výstup ČJL-9-2-07 vysvětlen správně a výmluvně. ČŠI mi přesto napsala, že nelze nijak dovodit, že schopnost PSÁT bez chyb se musí ověřovat pouze PSANÍM. Podle ní bychom trváním na takovém požadavku fakticky rezignovali na možnost ověření. Sděluje tedy paradoxně, že žáky je zapotřebí zkoušet z hledání chyb v cizím textu, ale sama je tam najít nedokáže.

Inspekce možná chtěla vyjádřit, že ověřování pravopisných znalostí jinými způsoby je užitečné. Užitečnost je ale pro posouzení věci zcela irelevantní vlastnost. Podle RVP ZV je třeba ověřovat pravopisné znalosti výhradně při jejich užití, když žák píše vlastní text – nikoli když čte text, který napsal někdo jiný.

ČŠI argumentovala ještě indikátorem ČJL-9-1-10.1 ze Standardů. Opět zbytečně. Nepoukazoval jsem přece na nesoulad s podzákonnými Standardy, nýbrž na nesoulad s RVP ZV, a tudíž se školským zákonem! K vyvrácení mé argumentace jsou proto Standardy nepoužitelné. Tím spíš, že některé jejich ukázkové úlohy rovněž odporují RVP ZV. Třeba právě úloha uvedená u očekávaného výstupu ČJL-9-2-07.

Očekávaný výstup „žák v písemném projevu zvládá pravopis lexikální, morfologický i syntaktický ve větě jednoduché i v souvětí“ je pro dnešní potřeby koncipován správně. Říká (a rodiče i ostatní občané to snad chtějí), že žák se má naučit psát tak, aby vytvářel pravopisně správné texty. Což znamená, že při vyjadřování svých myšlenek dokáže využívat své znalosti pravopisu i dostupné a stále dokonalejší technické prostředky (spell-check, našeptávač při psaní, konverzi mluveného slova na psané apod.). A když si není jist, podívá se do internetového nebo vytištěného slovníku, případně zvolí jinou formulaci. Měl by na základě svého jazykového vzdělání vědět, kde může udělat chybu. A nepochybně by měl svůj písemný i ústní projev neustále kultivovat.

Pokud chce Cermat ověřovat pravopisné znalosti tak, že žák hledá chyby v cizím textu, je třeba RVP ZV doplnit. Doporučuji však opatrnou zdrženlivost. Ověřování vyhýbající se vlastním písemným a ústním projevům žáků je nepřirozené a může pro mnohé z nich znamenat spíše překážku než pomoc na cestě ke správnému vyjadřování, písemnému i ústnímu. A učitelům ubere čas, který potřebují, aby to děti opravdu naučili.