„Ježaté“ děti, které zažily šikanu a neúspěch, u nás obvykle rozkvetou, říká ředitelka soukromého gymnázia

Je známo, že Teplicko a Ústecký kraj mají strukturální problémy. Je těžké najít učitele?

Více zájemců bych určitě uvítala. Měli jsme období, kdy jsem učitele poměrně často měnila. Mnozí, kteří odešli, nebyli špatní, chraň bůh, ale nebyli v hodnotách, na kterých školu stavíme. Byli hodně výkonově zaměření.

Na jakých hodnotách stavíte?
Důvěra, respekt, vztahy jako základ. Nejedeme na level „odučit a jít domů“. Nechceme, aby to pro lidi bylo jen zaměstnání. Chceme budovat společenství. Hodně učitelů od nás odešlo proto, že měli vzdělávání postavené na výkonu – odučím, dítě vykoná a se zazvoněním mám padla. 

Podařilo se vám najít dost učitelů podle vašich představ?

Trvalo to dlouho, ale tak třetím rokem mám pocit, že to drží. Vyžaduje to ovšem hrozně moc energie – z mé strany a ze strany paní zástupkyně.

Vysoké nároky na žáka ale mohou jít ruku v ruce s respektem, nebo ne? 

To je přesně otázka, kterou jsem si kladla, a říkala jsem to i na poradách: je to jako misky vah. Na jedné straně chodící encyklopedie, na druhé spokojený blbec – když to řeknu takhle jednoduše. Vyvážit to je strašně pracné, ale důležité. Výkon není nepřítel vztahu. Ale pořadí věcí je jiné: nejdřív bezpečné prostředí, důvěra, pak teprve výkon. Když dítě ví, že ho škola drží, že tam není proto, aby bylo přistiženo při chybě, ale aby se učilo – pak výkon přichází přirozeněji. Jenže hodně učitelů tohle pořadí obrátí a pak jsou překvapení, že to nefunguje.

Kolik máte ve škole žáků?

Teď 146, kapacita je 160, maximálně 20 dětí v ročníku. Jsme známí jako rodinná škola. Na poradě někdo řekne jméno žáka a všichni vědí, kdo to je – i ti, kdo ho neučí. I proto, že děláme projektové dny ve smíšených skupinách napříč ročníky: prima pracuje s oktávou, navzájem si prezentují práce. 

Jste tu už třicet pět let, z toho třicet jako ředitelka. To je neobvyklé.

Já jsem dinosaurus. A ředitelkou jsem být nechtěla. Jsem tělocvikář a vždy jsem měla odpor k papírování. A ve finále, když se mě někdo ze známých zeptá, co dělám, říkám: vedu papírnictví. Nebo taky že jsem vrchní hasič – hasím krizovky. 

Jak máte nastavené odměňování učitelů?

Základ je minimální mzda daná vládou – to všem říkám hned při nástupu. Zbytek tvoří odměny, které představují zásadní část příjmu a odvíjejí se od skutečné práce učitele. Aktivní a kvalitní učitelé se dostávají nad běžnou úroveň. Každý měsíc si dám tu práci a projdu, co kdo dělal: kolik bylo projektových dnů, badatelské výuky, aktivity se žáky, komunikace s rodiči, dalšího vzdělávání, administrativy… A to pak oceňuju. Ten, kdo by podle státních tabulek měl nárok na padesát tisíc, nemusí u nás dostat nic navíc, pokud nic nedělá. A mladý učitel, který by měl mít třicet dva tisíc, může mít i padesát, když je aktivní. Soukromá škola má v tomhle výhodu. Ve státním sektoru je ředitel zastropovaný – může dát mimořádné odměny, když na to má, ale nemůže výrazně ocenit mladého šikovného člověka, který by si to zasloužil. A ti lidé pak odcházejí, protože potřebují víc peněz, na bydlení, náklady spojené s rodinou…

Jak ještě kromě odměňování pečujete o motivaci sboru?

Každý den jsou všichni ve škole ve tři čtvrtě na osm – bez ohledu na to, jestli někdo učí od desíti. Výuka začíná až v 8.25, takže máme prostor pro ranní kávu, přepnutí z domácího módu. Přijdete, zapnete výhybky, víte, že tam kolegu v tuto chvíli najdete. Žádné přiběhnout, odhodit boty, utéct do hodiny, po zazvonění domů.

V pondělí začínáme společnou poradou. Komunikace tváří v tvář, žádné pinkání e-mailem. Důležitou roli hraje zástupkyně, kterou mám teprve tři roky. Předtím mi ten mezičlánek chyběl. Jsme malá škola, říkala jsem si: co dělá běžně zástupce, to zvládne software a sekretářka. Hrozně jsem se mýlila. Teď mám člověka, který má čas na individuální komunikaci s lidmi, řadu věcí s nimi dokáže vyřešit hned na místě a to podstatné pak společně řešíme dál.

Poptávka po gymnáziích je u rodin obrovská a leckde převyšuje nabídku. Jak to je na Teplicku? 

Tady to tak není. V samotném okrese Teplice jsou čtyři gymnázia: jedno církevní, historicky silné Gymnázium Teplice, které je tu už od roku 1945, a pak gymnázia v Duchcově a Bílině. Narušit zaběhnuté stereotypy – „chodila tam už babička, půjdou tam i naše děti“ – není jednoduché, museli jsme se hodně snažit, abychom si žáky získali.

Vašimi žáky jsou spíš děti ze zajištěných rodin, je to tak?

Ano, ale nejen, máme i děti ze sociálně slabšího prostředí. A hodně dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Pedagogicko-psychologická poradna říká rodičům: zkuste to u nich, tam to dělají dobře. Máme sedm asistentů pedagoga, to je pro takto malou školu hodně. 

Děti, které se jinde cítily špatně, přijdou nastražené, ježaté – pichlavé, jak říkám. Třeba byly terčem šikany nebo měly úzkosti z tlaku na výkon. Přicházejí připravené se bránit zuby nehty. Když zjistí, že tady po nich nikdo nejde, nehledá na nich chyby, rozkvetou. Děti, které jinde propadaly, najednou mají trojku nebo i dvojku. A jsou šťastné. Jeden kluk, Asperger, byl ze školy odepsaný, šikanovali ho – smutný příběh. Dnes má vlastní IT firmu a poskytuje nám výukový software založený na spolupráci s AI.

Má soukromé gymnázium vysoký status?

Ani ne. Spíš si naši žáci vyslechnou: „Jseš na soukromým? Blbej, ale zaplacenej“. Už jsou ale otrkaní. Já jim říkám: výsledky zkoušek Cermatu jsou přece veřejné, každý se může podívat, s kolika body jste se sem dostali a jak jste pak odmaturovali.

Jenže i to říká jen půl pravdy. Výsledky Cermatu o studijní kvalitě žáka zas tolik nevypovídají. Kvalita školy se podle mě pozná podle toho, jak úspěšní jsou její absolventi v dalším studiu a životě. 

Jak řešíte, když dítě neprospívá?

Říkám tomu „vystřílené možnosti“. Než dojdeme k závěru, že žák neuspěl, musím si být jistá, že dostal maximum příležitostí. Máme systém opravných a doplňujících klasifikací – každý sudý čtvrtek ráno od půl osmé jsou asistentky ve škole a dítě, které si chce opravit nebo doplnit klasifikaci, o to požádá kantora, nejpozději do úterý. Kantor připraví podklady, dítě přijde a ukáže, co umí. 

Než řekneme, že někdo selhal, ptám se: vzal si motivační práci? Byl aktivní? Využil čtvrteční termín? Pokud ano a stejně to nešlo – nedá se nic dělat. Ale tímto způsobem se neúspěšnost o dost snižuje.

Co mě poslední dobou nenechá v klidu – druhým rokem se mi nedaří snižovat vysokou absenci. Je to obecný trend, máme hodně dětí se zdravotním postižením, ale i tak – některé jednodenní absence pod pláštíkem „návštěva lékaře“ se mi nezdají. Všechno má nějakou míru.

Jak dokáží sociálně slabé rodiny platit školné?

Školné jsme před dvěma lety zvýšili na osmnáct tisíc za rok – a já jsem se tomu dlouho bránila, protože vím, v jakém regionu žiju. 

Když to ještě bylo třináct tisíc, říkala jsem rodičům: kouříte? Školné je nějakých osm cigaret denně, nějakých třicet pět korun. Dnes je to víc, ale pořád to není otázka luxusu, spíš priorit. 

Máme systém slev. Dostávají je samoživitelé, rodiny, které přišly o příjem, někdo vážně onemocněl, nebo se stalo jiné neštěstí… Finance nikdy nebyly důvod, proč by dítě muselo odejít. Nechci dělat vzdělávání pro hrstku rodin, které na to mají.

Rodiče víceletá gymnázia milují, ale odborníci je kritizují. Hlavně proto, že odsávají schopné žáky z běžných základních škol, a posilují tak vzdělávací nerovnosti. Co byste na to řekla?

Pokud by byl kvalitní druhý stupeň základní školy, dítě by nemělo důvod nikam odcházet. Kdyby tam byla super výuka, dítě by nejelo patnáct a více minut autobusem na jinou školu. Čili – boj proti víceletým gymnáziím mi připadá jako boj se symptomem, ne s příčinou.

Zároveň je třeba dodat, že stejně jako gymnázia teď působí základní školy, které se nějak profilují, stávají se z nich výběrové školy: škola s rozšířenou výukou jazyků, matematiky, IT. O tom se moc nemluví, ale je to trend, který mění celou situaci. Děti se ve školách přeskupují, gymnázia negymnázia.

Jedna z vašich učitelek byla nominována na ocenění Global Teacher Prize Czech Republic. Věděla jste o tom?

Nominaci podali žáci, ona pak za mnou přišla vyděšená, aby nezklamala. Já jsem jí řekla: to je ta nejlepší zpětná vazba, jakou může učitel dostat!

Jak se na to tvářili kolegové?
Na nejbližší pondělní poradě to paní učitelka řekla sboru. Reakce – potlesk, úsměvy – byla pozitivní a upřímná. To poznáte. My se tady snažíme stavět na pochvalách a ocenění, a ne na hledání chyb. 

Za co byste nominovanou paní učitelku pochválila vy?

Je iniciativní, umí se pro věci nadchnout a umí pro ně nadchnout i jiné, je to týmová hráčka. Ještě s jednou kolegyní za mnou nedávno přišla, že chtějí připravovat nové RVP. Já je od toho zrazovala: počkejte, bude to ještě jinak, přijde nový ministr a bude to vyhozená práce. Nechtěla jsem to ale přivolat. (směje se)

Chtěly do toho jít i tak. Vyzobaly z reformy pozitivní věci a začaly na to sbor pomalu nalaďovat. Ne stylem „musíme to udělat“, ale „tady je příležitost, pojďme ji dobře využít“. A sbor se pro to nádherně nadchl. Dělali jsme si na to interní školení, kolegové sdíleli, jak se jim daří postupovat… Když se to pak odložilo, nadšení zase trochu opadlo. Pokračujeme, ale pomaleji. Smysl to ale pořád má. A nominovaná paní učitelka to pořád drží.