Učiteli se nedaří dosáhnout změny, protože nepracuje s příčinou, ale s následkem. Příčinou je situace mimo školu, říká Martina Zikmundová z České asociace streetwork

zdroj: Martina Zikmundová

Nízkoprahové sociální služby se k řadě dětí, které by potřebovaly pomoc, nedostanou. Nemají kde se s nimi setkat, aby je mohly identifikovat a oslovit. „Jsou ve škole a doma a nikde mezi tím. Na druhé straně mají učitelé často signály, že se s dítětem něco děje, ale nevědí, co je v nepořádku a jak s tím pracovat,“ říká Martina Zikmundová, předsedkyně České asociace streetwork. Nízkoprahové služby by podle ní mohly podpořit školy v práci s dětmi se sociálním znevýhodněním, ty by jim zase mohly otevřít cestu k ohroženým dětem. Zatím se jim ale moc nedaří školy oslovit.

Není to tak dlouho, co jste pořádali každoroční Týden nízkoprahových klubů. Letos na téma Škola, jak ji neznáme!? Jak jde dohromady škola a nízkoprahový klub?

Učitel děti vidí ve škole denně. Žádný jiný profesionál tak často dítě nevidí. Pokud je tomu otevřený, má o dítěti strašně moc informací. Kromě výukového procesu s nimi ale dál nijak nenakládá. Možná ještě jako jeho třídní, jinak na to ale nemá kapacitu ani čas. Přitom když se problém podchytí včas, lépe se řeší. A čím větší problém, tím víc peněz i úsilí jeho řešení stojí a někdy ani to nestačí. Máme to tak v české kotlině bohužel v mnoha oblastech, že řešíme potíže až v této fázi. Nevěnujeme se prevenci, prostředí není nastaveno tak, abychom velkým problémům dokázali předcházet.

V čem konkrétně mohou škola a sociální služba spolupracovat?

Sociální pracovník má možnost začít z jiného konce než učitel ve škole. Ve škole se často sahá k represi – když dítě nebude chodit do školy, bude vyloučeno, když nebude připravené, dostane pětku. Problém je ale produktem nějaké situace, vzniká v kontextu konkrétní lokality nebo rodiny. Pokud chceme dosáhnout změny, musíme pracovat s příčinou. To, co se děje ve škole, to je následek. Učitel se dostává do situace, kdy se mu nedaří dosáhnout změny právě proto, že pracuje s následkem.

Je na to, aby dokázal identifikovat tento typ problémů, učitel připravený?

Obecně platí, že školy mají málo kapacity, odbornosti i času. Učitelé nejsou vzdělaní v sociální práci, mají své penzum povinností, kterým se musejí věnovat. Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby byl ve škole nějaký case manažer, který by uměl zapojit zdroje uvnitř i vně školy. Může to být školní psycholog. Ten má ale i jiné zakázky a na škole je třeba jen na dvě hodiny týdně. Je tu také školní poradenské zařízení. Z pohledu prevence by bylo ideální, aby na školách působil sociální pedagog, který by pracoval s učiteli i třídami a věděl by, kdy je potřeba další odborná pomoc a kde o ni požádat.

Martina Zikmundová, Česká asociace streetwork, foto zdroj: https://www.streetwork.cz/

Říkají si školy o pomoc?

Zatím velmi málo, spíše je to tak, že se sociální pracovníci dobývají do školy a tam jim říkají, že jejich děti nic nepotřebují, že jsou v pohodě.

Co to znamená, že se do škol dobývají?

Zkoušíme školy oslovit různým způsobem, přes třídní učitele, metodiky prevence, ředitele škol. V jednom případě bylo dokonce nejschůdnější cestou oslovit zřizovatele. Docela tomu pomohl covid, kdy se ukázalo, že na některé děti školy nedosáhnou. Sociální služby jsou flexibilní, začaly děti kontaktovat, shánět techniku, pomáhat s doučováním, zprostředkovávaly kontakt mezi školou a rodinou. V řadě škol to pojali tak, že si jen řekli o sto notebooků, ale někde se spolupráci navázat podařilo. Dobrá praxe ale fungovala už před pandemií. Několik našich zařízení začalo se školami spolupracovat formou preventivních programů. Mohly díky nim navázat děti na svá nízkoprahová zařízení nebo sociálně aktivizační službu. Některé spustily terénní program přímo ve škole. Školy už se naučily přizvat si pomoc, když chtějí řešit prevenci šikany nebo užívání návykových látek. Bylo by fajn, kdyby se to naučily také v individuálních případech.

Myslím, že když se řekne sociální pracovník, řada lidí včetně učitelů si vybaví spíš OSPOD než například nízkoprahový klub.

Nízkoprahové sociální služby, o kterých mluvím, jsou preventivní. Než je potřeba dítě umístit do péče OSPODu, je spousta dalších možností. Mezi ně patří sociální služby, které jsou financované státem, ale nepatří pod žádný úřad. Jsou v terénu blízko dětem. Nízkoprahové znamená, že pro vstup do této služby není potřeba žádné doporučení, službu je možné využít anonymně. Nízkoprahové jsou také v čase nebo v jazyce, který používají a který by měl být přístupný pro cílovou skupinu dětí a dospívajících. Ti mohou přijít sami a nepotřebují k tomu souhlas rodičů. Třeba i to by měli vědět učitelé. Vnímám to tak, že potřeba sociálních služeb a školy je vzájemná.

V čem spočívá vzájemná pomoc?

Sociální služba na řadu těchto dětí nedosáhne, jsou ve škole a doma a nikde mezi tím. Na druhé straně mají učitelé často signály, že se s dítětem něco děje, ale nevědí, co je v nepořádku a jak s tím pracovat. Takových dětí, které by z toho mohly mít prospěch, je spousta a nemusí to být jen ty zlobivé, hlučné a neprospívající. Pomoc nad rámec toho, co může udělat učitel, mohou potřebovat i děti z druhé části spektra. Ty, které jsou spíš tiché – mohou trpět úzkostmi, mohou tam být nenápadné počátky poruch příjmů potravy. Zároveň spousta věcí, které si děti nosí na konzultaci do nízkoprahových klubů, se školou souvisí. Řeší se školní neúspěch nebo vztahy mezi vrstevníky ve třídě.

Co tedy učitel může udělat, pokud se potřebuje poradit, jak má pracovat s konkrétním žákem?

Zjistit, jaké služby v okolí se orientují na děti a dospívající, a ptát se, jaké mají v tomto konkrétním případě možnosti. Ne vždy pomůže sociální pracovník, ale může nasměrovat například na terapeuta. Sociální pracovník by měl patřit do sítě, kterou má učitel k dispozici.

Text připravila Radka Hrdinová jako součást aktuálního vydání newsletteru bEDUin. Přihlaste se k jeho odběru!

Připojit se s



Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments